k filmu: Kimčongílie

Jak se Korea rozdělila?

K prvnímu rozdělení Korejského poloostrova podél 38. rovnoběžky došlo už v srpnu 1945 pod okupační správou SSSR a USA. Vznikající studená válka a s ní spojená rivalita těchto dvou mocností vedla k odlišné politice v obou částech poloostrova. Neúspěšný pokus o jednotné volby vedl v roce 1948 k vyhlášení dvou samostatných států– Korejské lidově demokratické republiky (KLDR) na severu poloostrova a Korejské republiky (KR) na jihu.
Napadením KR severokorejskou armádou v roce 1950 byla rozpoutána korejská válka – první velký konflikt studené války mezi Západem a Východem. Poté, co se do konfliktu zapojily jednotky Organizace spojených národů (OSN) i čínská armáda, se frontová linie opět ustálila v blízkosti 38. rovnoběžky. Definitivní rozdělení nastalo po podepsání příměří v červenci 1953. Severní a jižní část poloostrova rozdělila čtyři kilometry široká demilitarizovaná zóna, území nikoho, které je paradoxně na obou stranách obklopeno největší koncentrací armády na světě. Tato situace trvá do současnosti a je hlavním zdrojem napětí na Korejském poloostrově.
V roce 1991 vstoupily KR a KLDR jako dva nezávislé, ekonomicky i sociálně rozdílné státy do OSN. Tento akt pouze potvrdil, že přání starší generace Korejců – sjednotit rozdělený národ – má vzhledem k více než šedesátiletému odlišnému vývoji v obou částech poloostrova k uskutečnění stále velmi daleko.

Kdo vládne v KLDR?

V KLDR formálně existuje celá řada státních orgánů včetně vlády, nejvyššího lidového shromáždění, ministerstev a několika politických stran. Ve skutečnosti však parlament, který má pouze symbolickou moc, kontroluje vládnoucí Korejská strana práce. Dvě menší parlamentní strany jsou provládní a kontrolované státem, takže v zemi není žádná organizovaná politická opozice. Nefungují zde ani žádné nezávislé nevládní organizace, zájmové spolky jsou organizovány státem.
Volby se konají pravidelně, ale voleni jsou pouze kandidáti z jednotné kandidátky. Jakékoli kritické vyjádření nesouhlasu s vládní politikou či oficiální ideologií je považováno za protistátní čin, za který podle závažnosti hrozí buď mnohaletý pobyt v pracovním táboře, nebo dokonce trest smrti a potrestání rodinných příslušníků.
Fakticky je země řízena rodinným klanem Kimů. Od roku 1948 až do své smrti v roce 1994 stál v čele státu„milovaný vůdce“ Kim Il-song (u nás známý spíše pod jménem Kim Ir-sen, které se vžilo za komunismu a je českým přepisem vůdcova jména v ruské azbuce). V roce 1998, po čtyřleté konsolidaci moci, převzal formálně vládu jeho syn Kim Čong-il, který zemi ovládá do současnosti.
Kromě rodiny Kimů patří k úzké vládnoucí elitě také rodiny a potomci Kim Il-songových spolubojovníků z doby protijaponského odboje, nejvyššího vedení Korejské strany práce a nejvyššího velení armády.

Jak funguje ekonomika v KLDR?

Po uzavření příměří v roce 1953 prošla válkou zničená KLDR bouřlivým hospodářským vývojem. S rozsáhlou podporou Sovětského svazu, Čínské lidové republiky a dalších socialistických států východního bloku vybudovala země pod vedením Kim Il-songa národní ekonomiku, která až do 70. let konkurovala svým růstem a produkcí Korejské republice. Postupný přechod na sovětský model ekonomiky (tedy izolace země, neefektivní a iracionální řízení hospodářství založené na ideologii, velká závislost na vnější pomoci, přílišný důraz na těžký průmysl na úkor služeb a další faktory) však vedl k postupnému zaostávání za jižním sousedem.
Už v 80. letech se ekonomika KLDR dostala do potíží. Na rozdíl od ostatních socialistických států KLDR nenašla cestu, jak otevřít svoji ekonomiku a liberalizovat systém řízení. Následkem byla stagnace. Zaostalá infrastruktura, zastarávání investičního majetku, celkové podfinancování průmyslového sektoru, nedostatek moderních technologií a systémové chyby v řízení pak během 80. let způsobily dlouhodobý pokles výkonnosti celé ekonomiky.
Změny, které přinesl přelom 80. a 90. let, zkázu severokorejské ekonomiky dokonaly. S rozpadem socialistického systému a přechodem socialistických ekonomik na tržní hospodářství ztratila KLDR spřátelené trhy; konec zvýhodňovaného obchodu s bývalým SSSR, přechod na platby v konvertibilních měnách, nedostatek deviz kvůli dlouhodobému potlačování zahraničního obchodu, nedostatek energie, pokles produkce způsobený byrokratizací zemědělství v kombinaci s řetězem přírodních katastrof a následné neúrody vyústily na začátku 90. let v ekonomický pád a hladomor. Zatímco ostatní centrálně plánované ekonomiky se daly cestou ekonomických reforem, liberalizace obchodu a investic, vedení KLDR se dosud vyhýbá zásadním změnám a ekonomickou sféru drží pod přísnou kontrolou.
Pokusy o vytvoření zvláštních ekonomických zón podle vzoru Číny z počátku 90. let byly neúspěšné. Očekávanému přílivu zahraničního kapitálu bránily příliš nevýhodné zákony, které firmám nedávaly dostatečnou záruku bezpečnosti. Ekonomika KLDR se tak nachází v permanentním stavu, který Marcus Noland, odborník na severokorejské hospodářství, nazývá „protloukání se“.

Jaký je postoj KLDR k lidským právům?

KLDR trvá na tom, že o lidských právech nelze uvažovat odděleně od práva státu na samostatnost. Jinými slovy, že lidská práva se liší stát od státu. A tak zatímco globální svět po dlouhé době dospěl k idejím univerzálních lidských práv a snaží se je i globálně prosazovat, severokorejský režim pojem „lidská práva“ nezná ani neuznává a nahradil jej „právy pracujícího lidu“. Ta jsou ale zaručena pouze těm, kteří zachovávají absolutní loajalitu režimu. Kritiku a mezinárodní intervence v tomto směru pak KLDR odmítá jako zásahy do vnitřních záležitostí státu. Severokorejští politici také často zdůrazňují právo na rozvoj. V jejich pojetí je ale kladen větší důraz na materiální jistoty (tvrdí, že režim – bohužel většinou jen teoreticky – poskytuje jedinci zdarma nezbytné materiální zabezpečení jako jídlo, oblečení, zdravotní péči, vzdělání atd.) než na individuální svobodu v rozhodování se o vlastní budoucnosti.

Jak jsou konkrétně porušována lidská práva v KLDR?

V KLDR jsou porušována snad všechna lidská práva, která jsou stanovena ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948. KLDR se už v roce 1981– devět let před Jižní Koreou – připojila k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech a k Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
I když se jedná o univerzální, právně závazné dohody pod záštitou OSN, k jejich uvedení do praxe povede ještě dlouhá cesta a Severní Korea na ní nehodlá pospíchat. Ostatně v zemi, kde jsou političtí vězni, pracovní a převýchovné tábory, kolektivní tresty, mučení, trest smrti za politické zločiny, veřejné popravy, hlad, absence základní lékařské péče, diskriminace na základě původu, v zemi, kde je ženám zakázáno mít děti s cizincem a jezdit na kole, se není ani čemu divit. Americká nevládní organizace Human Rights Watch ve své zprávě o stavu lidských práv ve světě za rok 2005 označila Kim Čong-ilův režim za nejrepresivnější vládu na světě.
K oblastem, ve kterých dochází k nejzávažnějším pochybením, patří především základní právo na jídlo. Potravinové příděly byly snižovány již od osmdesátých let, a to vedlo k chronické podvýživě zejména u rizikových skupin, jako jsou děti, matky, těhotné ženy a staří lidé. Systém potravinových přídělů se v podstatě rozpadl během přírodních katastrof kolem roku 1995, což bylo v kombinaci s absencí volného trhu jednou z příčin hladomoru.
Neméně závažné problémy jsou v oblasti práva na život, svobodu a bezpečnost, práva nebýt podrobován nelidskému zacházení a práva na spravedlivý soudní proces. Soudy v KLDR nejsou nezávislé instituce, soudní řízení nesplňují základní ochranu obviněného, presumpce neviny je hrubě porušována a obvinění nemají nárok na pomoc právního zástupce.
V přístupu ke vzdělání, práci nebo zdravotní péči je většina občanů KLDR vystavena diskriminaci. Studium na vysoké škole je privilegium pouze pro děti elitních, po několik generací kádrově prověřených rodin stranických a vojenských špiček. Stejně tak špičková zdravotnická zařízení jsou dostupná pouze elitě, zatímco běžný občan se dostane do nemocnic, kde chybí základní vybavení i léky, operace jsou prováděny v nesterilním prostředí, rezavými nástroji a bez narkózy, jak dosvědčil německý lékař Norbert Vollerstein, který byl za zveřejnění těchto skutečností ze Severní Koreje vypovězen.
Diskriminaci čelí také tělesně a duševně postižení, kteří jsou koncentrováni ve speciálních zařízeních a vystavováni krutému zacházení. Z výstavní skříně severokorejského režimu – hlavního města Pchjongjangu – jsou systematicky vystěhováváni, aby nekazili dojem zahraničním návštěvníkům.

V zemi není svoboda projevu.

Všechna média jsou kontrolována státem, televizory a rozhlasové přijímače jsou uzpůsobeny pouze na příjem státního vysílání. Sledování zahraničního vysílání či pašovaných videokazet s jihokorejskými a západními filmy je přísně trestáno. Veškeré knihy a publikace jsou cenzurovány.
Přestože v Pchjongjangu stojí několik kostelů, kde probíhají mše, jedná se pouze o představení pro cizince. Stejně tak státem založené náboženské organizace slouží pouze ke komunikaci se svými zahraničními protějšky. Svoboda vyznání neexistuje.

Jak se k porušování lidských práv v Severní Koreji staví mezinárodní organizace?

Téma porušování lidských práv v KLDR se na mezinárodní scéně objevilo ve větší míře až po skončení studené války. Severní Korea tehdy utrpěla ekonomický šok následovaný několika přírodními katastrofami, které v polovině devadesátých let vyústily v hladomor. Hned od vstupu do OSN v roce 1991 čelila KLDR za porušování lidských práv ostré mezinárodní kriticev podobě rezolucí Rady OSN pro lidská práva. Tato kritika ještě zesílila poté, co se od roku 1994 v zemi začali v rámci distribuce humanitární pomoci pohybovat pracovníci jednotlivých agentur OSN i dalších humanitárních organizací a zároveň se dala do pohybu vlna uprchlíků směřujících ven ze země.
Jejich svědectví odhalila děsivou skutečnost severokorejského každodenního života a díky médiím se tento problém začal dostávat i do širšího povědomí světové veřejnosti.
Vážná situace v zemi vedla v roce 2004 OSN ke jmenování zvláštního zpravodaje pro lidská práva v Severní Koreji. V říjnu téhož roku Kongres USA jednohlasně schválil Zákon o lidských právech v Severní Koreji (North Korean Human Rights Act) se záměrem zlepšit ochranu severokorejských uprchlíků a podpořit proces otevření a demokratizace Severní Koreje.
S cílem otevřít cestu k mezinárodní pomoci a zmírnit mezinárodní tlak začala KLDR s OSN na zlepšení situace v oblasti lidských práv formálně spolupracovat. V roce 1990 se připojila k Úmluvě o právech dítěte, v roce 2001 k Úmluvě o odstranění všech forem diskriminace žen a provedla řadu dílčích změn v ústavě i trestním řádu. Zpravidla se však jedná o změny kosmetické a jejich dopad na reálný život severokorejských obyvatel je minimální.

Co víme o pracovních táborech?

Ve vězeňském systému KLDR existuje několik druhů táborů. Takzvané převýchovné tábory spadají pod ministerstvo vnitra a jsou určeny pro pachatele méně závažných zločinů.
I přes mučení, kruté zacházení, těžkou práci a vysokou úmrtnost zde ještě kyne naděje na propuštění. Součástí převýchovy je i memorování spisů Kim Il-songa a Kim Čong-ila. Další typ, tábory pro politické vězně, je v podstatě obdobou nacistických vyhlazovacích táborů. Definice politického zločinu je v KLDR velmi široká a na obviněné je uplatňován kolektivní trest; znamená to, že v případě odsouzení za politický nebo ideologický zločin jsou potrestáni všichni viníkovi rodinní příslušníci do úrovně druhé a třetí generace. V pracovních lágrech se tak na dlouhá léta ocitají celé rodiny, aniž vědí proč. Podrobným svědectvím života v táboře je například kniha Kang Čchol-hwana Pchjongjangská akvária, která oblétla svět a vyšla i v češtině.

Jak tábory vypadají a jaká v nich panuje situace?

Tábory pro politické vězně mají podobu rozsáhlých vězeňských areálů, kde jsou vězni vystaveni krutému mučení, otrocké práci v továrnách a dolech, permanentnímu nedostatku jídla a těžkým trestům za sebemenší porušení pravidel. Trestem je zpravidla smrt zastřelením nebo ukamenováním. Mnoho z vězňů umírá také na následky týrání, totálního vyčerpání, podvýživy a nedostatečné zdravotní péče.
Očitá svědectví šťastlivců, kterým se podařilo uprchnout z těchto zařízení a navíc se dostat ven ze země, hovoří o otřesných životních podmínkách, chronickém hladu, nedostatku hygieny, svévolném zabíjení vězňů a sexuálním zneužívání. DavidHawk, autor publikace Skrytý gulag, uvádí svědectví uprchlíků o brutálních nucených potratech a usmrcování novorozenců. Všichni zainteresovaní pak tvrdí, že žádná žena není při propuštění doprovázena svými dětmi.
Ve své podstatě se jedná o tábory likvidační, ze kterých většinou není cesty zpět. V současnosti jich v zemi funguje kolem pěti, ačkoli severokorejská vláda existenci táborů pro politické vězně stále popírá. Podle odhadů amerických a jihokorejských úřadů je v severokorejských táborech internováno až 200 000 lidí. Žádná organizace zabývající se lidskými právy však nemá přímý přístup do země. Celkový obraz o situaci v táborech je tak mozaikou poskládanou zejména z výpovědí severokorejských uprchlíků i dozorců, kterým se podařilo z těchto táborů utéct, dále z informací tajných služeb, satelitních snímků atd. Za poslední desetiletí je tento obraz víc než kompaktní a dává možnost si velmi živě představit situaci uvnitř táborů. Přesto jsou zejména svědectví o těch nejzávažnějších zločinech, jako jsou biologické pokusy na lidech, jen těžko ověřitelná z dalších zdrojů. To však nijak nesnižuje jejich závažnost.

Mají Severokorejci šanci ze země utéct?

Útěk ze země je pro Severokorejce v současné době v podstatě jedinou možnou cestou ke svobodě, jelikož v případě KLDR není v blízké budoucnosti velká šance na změnu režimu. Cesta Severokorejců ke svobodě je dlouhá a obtížná. Díky přírodním podmínkám a úplatným pohraničníkům na severokorejské straně relativně snadno překročí hranici s Čínou, kterou tvoří řeky Amnok a Tuman. Potíže nastanou na čínském území, kde tamní úřady po korejských uprchlících aktivně pátrají a také odměňují obyvatele za jejich nahlášení. Pohyb uprchlíků ztěžuje i nedostatek financí a z toho vyplývající potřeba pracovat. I když v provinciích přiléhajících ke KLDR žije velké množství etnických Korejců, na další cestě způsobuje uprchlíkům potíže i jejich jazyková nevybavenost, jelikož čínština je od korejštiny naprosto odlišná.
Všechny tyto faktory činí korejské uprchlíky velmi zranitelnými. Často se stávají oběťmi otrocké práce nebo vydírání. Ohroženy jsou v tomto ohledu zejména ženy, které mezi uprchlíky převažují. Mnohé z nich se již před překročením hranice stávají objektem obchodu, nucených sňatků a sexuálního zneužívání. Nebezpečím jsou i služby falešných převaděčů, kteří od uprchlíků často inkasují vysoké částky za zprostředkování cesty do Korejské republiky, a vzápětí je udají úřadům, od nichž získávají odměnu za nahlášení uprchlíků.
V případě zatčení jsou Severokorejci na základě mezistátní smlouvy deportováni zpět do KLDR jako ekonomičtí uprchlíci. Jelikož je opuštění státu v KLDR nezákonné, čeká je po deportaci přísný výslech, mučení a trest v podobě pobytu v jednom z nápravných táborů. Trest se zvyšuje, zejména prokáže-li se jakýkoliv styk s křesťanskými misionáři.
Požádat o azyl na velvyslanectvích západních států v Pekingu je náročné a dnes už v podstatě nemožné, protože je čínská policie nepřetržitě střeží. Vzhledem ke strachu z ohrožení diplomatických a ekonomických vztahů s Čínou se tamní velvyslanectví Jižní Koreje staví k Severokorejcům velmi odmítavě. Pokud se nejedná o členy politické či vojenské elity (kteří jsou pro Jižní Koreu zdrojem cenných zpravodajských informací), uprchlíkům nezbývá než se přes celou Čínu dostat na území jiného státu. Nejčastějším cílem jsou Mongolsko, Barma, Laos nebo Vietnam. Zde už je zpravidla možné požádat o status politického uprchlíka či využít pomoci mezinárodních organizací. Většina severokorejských utečenců posléze zamíří do Korejské republiky, méně pak do zemí západní Evropy, Kanady či USA.

Jak se žije Severokorejcům v Jižní Koreji?

Většina uprchlíků směřuje do Korejské republiky, kde jich dnes žije přibližně dvacet tisíc. Podle jihokorejské ústavy jsou obyvatelé obou polovin Korejského poloostrova považováni za občany Korejské republiky, takže po dosažení jihokorejského území jim teoreticky náleží i stejná práva. Jihokorejská imigrační politika k nim ale není příliš vstřícná, hlavně kvůli obavám z nekontrolovatelného přílivu.
Po příjezdu do Jižní Koreje projdou severokorejští uprchlíci dvouměsíčním intenzivním kurzem, jehož cílem je připravit je na velmi odlišný život v moderní kapitalistické společnosti. To zahrnuje zejména základní sociální a ekonomické návyky, hospodaření s finančními prostředky, pravidla na trhu práce, rekvalifikace, doplnění chybějícího vzdělání atd. Jihokorejská vláda jim také poskytne finanční podporu na bydlení.
I přes tuto pomoc je situace Severokorejců v Korejské republice velmi neutěšená. Je to způsobeno především jejich nízkým vzděláním a následnými potížemi s uplatněním na pracovním trhu, přičemž míra jejich nezaměstnanosti vysoce převyšuje jihokorejský průměr. Severokorejci pracují hlavně na nízkých, špatně placených pozicích v továrnách či restauracích.
Integrace do společnosti je taktéž obtížná; Severokorejci mají tendenci sdružovat se mezi sebou, počet smíšených sňatků je minimální a jejich severokorejský původ u jihokorejských spoluobčanů vzbuzuje spíše podezření, což je spojeno i s jejich fyzickou odlišností.
Studium na školách a univerzitách je pro děti uprchlíků obtížné jednak kvůli jazykovým rozdílům mezi jižní a severní korejštinou, dále neznalostí cizích jazyků, zejména angličtiny, ale také proto, že zde neuplatní předchozí vzdělání dosažené v KLDR. Nezřídka jsou na vině i vysoké náklady na studium, které si rodiny Severokorejců z výše zmíněných důvodů nemohou dovolit.

Autor: Jaromír Chlada

Na přípravě se dále podíleli: Zuzana Raušová, Andrea Bláhová a tým festivalu Jeden svět