3.11.2013 - Dušičkové posezení

3.11.2013 - Dušičkové posezení

 

Společenství křesťanů, kteří žijí v Kolovratech a okolí, společenství za podpory říčanské Církve bratrské zve na Dušičkové posezení ...

 

Vstupné: dobrovolné 

Začátek: 3.11.2013 od 18 hodin

Místo: sál U Boudů (Praha - Kolovraty)

 

A kruh se uzavírá...
Na konci vegetačního období roku se ohlížíme zpět, vzpomínáme a díváme se dopředu...

Křesťanská civilizace vzpomíná na minulost s vděčností a dělí listopadové svátky na dvě části: Památka zemřelých a Svátek všech svatých Tedy pohled nazpět a poučení a vděčnost za to, co z dobrého dědictví jsme vzali a máme dát dále.

 

Zároveň si klademe otázky:

  • Kam jdeme?
  • Je nějaký život po životě?
  • Jak to vypadá?
  • Co nás čeká po smrti?
  • Jak popisovaly různé kultury konec a smrt?
  • Existuje konečná spravedlnost?

 

Bardo smrti a znovuzrození (Lama Ole Nydahl)

Když lidé hovoří o bardu, mají obvykle na mysli dobu po smrti. Tento termín má však mnohem širší význam. Vztahuje se k libovolnému "přechodnému stavu". Všechny bytosti prožívají takové přechodné stavy po celý život až do okamžiku osvícení, kdy mysl rozpozná své vlastní nadčasové jasné světlo.

Jestliže meditujeme, dostáváme se do stavu, jehož esencí je nadčasové jasné světlo, jehož vědomí není na ničem závislé. Přesahuje zrození a smrt, vznik i zánik. Za života se bytosti - lidé i zvířata - pohybují mezi třemi bardy: bděním, spánkem a sněním. S příchodem smrti se objevují další tři barda.

Nejprve nastává proces samotného umírání. Ať již je smrt rychlá či pomalá, dochází k přeměně. Poté následuje období, ve kterém mysl pokračuje v proudu svých návyků z minulého života. Jakmile si člověk uvědomí, že již je vlastně mrtvý, dojde ke změně struktury, která je závislá na dominantním stavu mysli, a mysl vstupuje do nové oblasti - do jedné z šesti úrovní existence. Tak je tomu odjakživa. Stejně tak jako je prostor bez počátku, ani mysl nemá žádný začátek nebo konec. Vně i uvnitř si neustále hraje, nesčetnými způsoby vyjadřuje a prožívá své bohatství. Stále se střídá těchto šest bard: tři každodenní a tři, která následují, když nevysvobozené bytosti přecházejí do dalšího života.

Abychom pochopili, co se děje, když umíráme, musíme se nejprve podívat, co je to mysl. Mysl je ve své podstatě prostorem. Nemá barvu, váhu ani vůni či velikost. Není z ničeho stvořená. Nezrodila se a nemůže ani zemřít. Odnikud nepřišla, takže ani nemůže nikam zmizet. Tento prostor však není žádnou černou dírou. Neznamená tedy nějaké zmizení nebo neexistenci. Jeho podstata je bohatá. Hraje si se sebou, projevuje se, sní, umožňuje, aby se věci odehrávaly, a pak je opět rozpouští. Má velkou moc a zároveň je neomezený. Kamkoli se podíváme, nemá konce - stále se mohou přihodit nějaké další věci. 

A co naše tělo? Mezi sedmiletým dítětem a stejnou bytostí ve věku sedmdesáti let existuje kauzalita. Bez toho dřívějšího by nemohlo být ani to pozdější, přestože každá částice, každá molekula je nová. V určitém okamžiku již nemůže být tělo nadále schránkou pro tento proces. Když se již mysl nemůže v těle déle udržet, nastává smrt. Smrt vypadá velmi odlišně, jestliže člověk umírá pomalu, jako např. na rakovinu, nebo když se jeho tělo rozletí následkem šlápnutí na minu nebo při nehodě ve vysoké rychlosti. Proces, který při tom proběhne, je však stejný. Ať to trvá jen okamžik nebo delší dobu, energie, která se dříve rozprostírala v celém těle, se vždy pohybuje směrem ke střední ose.

Podle různých velkých náboženství prožitku existují v těle různé energetické systémy. Jejich podoba je závislá na hledaném cíli, zda jde o beztvarý božský stav, vyvážený dlouhý život nebo o jasné světlo mysli. V hinduismu se pracuje s energií proudící v páteři, v taoismu s energií procházející tělem po eliptické dráze a v buddhismu začíná střední energetický kanál v bodě, který se nachází na vrcholku hlavy, osm prstů nad původní vlasovou linií, a končí čtyři prsty pod pupkem. Na této hlavní energetické trubici ve středu těla se rozprostírá pět různých kruhových center, která se větví do 72 000 kanálků.

Během procesu umírání se nejprve stáhne do středu těla spojení s vnějšími smysly a pak se pět energetických center zhroutí do středního energetického kanálu. Během tohoto procesu člověk nejdříve ztratí sílu. Cítí tlak na tělo a smyslové pocity začínají být nejasné. Pak dochází ke ztrátě kontroly nad živlem vody. Člověk má pocit, jakoby plaval ve vodě a teče mu z pusy a z nosu. Pak se dostaví pocit sucha a studených končetin. Nyní je již smrt blízko a člověk dýchá mělce a přerývaně a ten, kdo nemeditoval, ztrácí poslední schopnost koncentrovat svou mysl. V závislosti na karmě, dojmech vstřebaných během života, se může objevit cokoli - od nádherných, radostných pocitů zažívaných po phowě až po stavy velké ztráty spojené se strachem a frustrací. Zde již může být karma velmi zřetelná. Nakonec člověk třikrát velmi dlouze vydechne - a je to. Ačkoli je v tomto okamžiku prohlášen za mrtvého, energetický proces pokračuje během dalších 20 až 30 minut uvnitř magnetické osy těla.

Zmíněný energetický kanál se objevil, když se naše vědomí z minulého života setkalo se spermatem otce a vajíčkem matky. Tyto dvě buňky, jejichž genetické informace dodaly základ našemu současnému tělu, nesly kromě jiného i energetický náboj. V meditaci je mužská podstata zažívána jako bílá a ženská jako červená. Když miliardy buněk vytvořily naše tělo, bílá energie se přesunula směrem nahoru a nyní je soustředěna na vrcholku naší hlavy, osm prstů nad původní vlasovou linií. Zároveň se červená energie přesunula dolů a nyní spočívá ve středu těla, čtyři prsty pod pupkem. Mezi těmito dvěma póly leží osa s výše zmíněnými energetickými centry a kanálky. Jakmile člověk naposled vydechne, bílá energie během následujících deseti až patnácti minut přestane být připoutaná k vrcholku hlavy a přemístí se dolů do srdce. Při její cestě dolů je zažíváno krásné, jako světlo měsíce jasné světlo, zatímco mizí třicet tři pocitů, které mají svůj původ v hněvu. Mnozí slyší táhlý zvuk slabiky HANG a paměť je tak intenzivní, že člověk často vidí bytosti, které zemřely před ním.

Pak začne z bodu čtyři prsty pod pupkem stoupat červené světlo. Tento pocit je velmi silný a světlo je jako sytě červený západ slunce. Zatímco se toto světlo pohybuje směrem k srdci, což trvá taky deset až patnáct minut, mnozí slyší hlubokou vibraci slabiky ÁH. V tomto okamžiku mizí čtyřicet pocitů připoutanosti a je pociťována nepopsatelná radost. Dvacet až třicet minut po smrti se tedy tyto dvě energie spojí ve středu hrudi a všechno zčerná. Zároveň se rozpustí sedm závojů mysli odvozených od nevědomosti.

Poté se objeví zářivé světlo, zcela nadosobní vědomí. Můžeme-li tento stav udržet, jde o meditaci thugdam. To znamená, že mysl je vázána u srdce ve stavu, který neodlišuje pravdu vně a uvnitř. Zde její otevřená, jasná a neomezená esence prostupuje všemi časy a směry. Toto je vědomí lamů, jako je Karmapa. Tento prožitek bývá přirovnáván ke shledání dítěte s matkou, a pokud jsme schopni tento stav udržet, je to skutečné osvícení. Mizí jakákoli oddělenost mezi prostorem a energií, stejně jako mezi minulostí, současností a budoucností.

Každý, kdo tento stav nemůže udržet, ztrácí vědomí. V Tibetské knize mrtvých je zmiňováno období bezvědomí trvající tři až čtyři dny od okamžiku smrti. Avšak mrtví lidé, kteří ke mně po smrti přicházejí - průhlední, ale jinak vyhlížející stejně jako dříve - přicházejí vždycky šedesát osm hodin po smrti. Myslím si, že je to proto, že to jsou většinou lidé z města a velmi vzdělaní. Jejich mentální procesy jsou tedy velmi rychlé.

Když se člověk po smrti probere, má pocit, že něco je od základu špatně. Avšak i když je jeho tělo zachovalé, člověk se pohledu na něj vyhýbá a raději se snaží dostat pryč. Tento stav je velmi zmatený, protože díky tomu, že člověk nemá tělo, může se v okamžiku dostat na libovolné místo, na jaké pomyslí. Také jeho inteligence je mnohem výraznější než během života a ačkoli člověk najednou umí číst myšlenky druhých, nemůže s nimi komunikovat. Když se posadí na židli, lidé si na něj sedají, a když na ně promluví, tak prostě odcházejí. I přes tolik náznaků si bytosti nechtějí přiznat, že jsou mrtvé. Po třech dnech bezvědomí následuje jeden týden, během kterého lidé setrvávají uvnitř světa návyků svého bývalého života. Poté se již nikdo nevyhne pochopení, že nemá fyzické tělo. V tomto poznání se člověk může utvrdit, když si stoupne před zrcadlo a neuvidí žádný odraz. Někdo si uvědomí, že kráčí po jemném písku a nezanechává žádné stopy a jiný může např. strčit ruku do vařící vody a zjistí, že se nepopálil. V tom okamžiku si mysl uvědomí: "Já jsem mrtvý/mrtvá, už nemám žádné tělo," a to je tak velký šok, že člověk upadne do bezvědomí podruhé.

Jakmile se znovu probere, jeho mysl se nachází v novém stavu. Nyní se sdílený proud jeho povrchového vědomí zastavil a vynořují se individuální podvědomé otisky jako velmi silné zážitky. Ačkoli je můžeme nejlépe přirovnat k vysoce individuálním snům, člověk je považuje za skutečné a pociťuje naději či averzi.

Zatímco člověk pokračuje v přitahování a odmítání tak, jak byl zvyklý, během příštích ne více než pěti a půl týdnech (tyto tři přechodné stavy tedy celkem netrvají déle než sedm týdnů) si jeho nejsilnější tendence proklestí cestu ostatními dojmy v mysli. Není-li k dispozici žádný lama ani návyk meditační praxe, aby pomohly, rozhodnou tyto tendence o směru dalšího zrození. Ačkoli lidská říše poskytuje široké spektrum karmických možností, od utrpení muslimských žen a lidí v Africe až po lidi žijící svobodným a luxusním životním stylem v západních příměstských čtvrtích, může se z tendencí uložených v mysli objevit také pět úrovní existence odlišných od lidské.

Z pocitu pýchy se objevují tři druhy božských říší. Jestliže jsme vykonali dobré činy, ale s pocitem, "Já dělám něco pro tebe," nejsou tyto činy osvobozující, ale v závislosti na naší inteligenci přivodí nejpříjemnější úrovně vědomí. Buď se automaticky vyplní touhy v šesti "říších touhy" nebo estetické uspokojení v sedmnácti "říších formy". K nejvyšším patří bohové ve čtyřech stavech intenzívní abstrakce. Protože však u všech přetrvává iluze odděleného já, jakmile se vyčerpá zásoba pozitivních dojmů, bohové padnou a vynoří se jiný pocit a s ním jemu odpovídající prostředí. Jestliže se jako hlavní pocit manifestuje závist, bytosti zjistí, že se nalézají ve zbrojnicích. Dříve se poohlížely po mečích, ale dnes by to byly pravděpodobně kulomety. Velice je rozrušují jiní, kteří se těší většímu štěstí než ony samy. Jestliže se jako nejsilnější rušivý pocit vynoří zmatenost, může se mysl pokusit skrýt mezi skalami a keři, a pokud se tam uchýlí nějaká zvířata, aby se spářila, může se vmáčknout mezi ně. Taková bytost pak skončí se čtyřmi tlapkami a krásným kožíškem na zimu i na léto. Je také možné, že převládne chamtivost, která činí bytosti viditelně ubohými již v tomto živote. Ačkoli někteří lidé mají všechno, jejich majetek je jenom svazuje. Po smrti tento obecný stav kondenzuje do touhy po jídle a pití. Někteří pak mají pocit, že mají břicho jako Brno a ústa jako ucho jehly. Jiní zažívají, že se jídlo mění v oheň nebo že se objevují nepříjemné přízraky, které jim ho berou. Nejhorším znečištěním mysli je však hněv a zlá vůle. Ty dozrávají jako největší bolesti. V tomto stavu, který je dnes známý jako paranoia, rozlišuje člověk osm úrovní bolesti z horka a osm bolestí z chladu. Kromě toho existuje "sousední" stav a stav "někdy".

Jako způsob, jak odetnout kořen veškerého utrpení, nám Buddha radí zaměřit se na to, co je mimo zrození a smrt, co nikdy nevzniklo a nikdy nezanikne. On neukazuje na obrazy, ale na samotné zrcadlo pod nimi, ukazuje nám oceán pod vlnami. Žádný podmíněný zážitek ani vnější situace nemohou opravdu uspokojit. Jen otevřené, jasné a neomezené světlo mysli je zcela šťastné a absolutní. Buddhova učení, ať již jsou o životě, znovuzrození nebo o tom, co je mezi tím, mají jediný cíl - sdílet toto přesvědčení. S metodami Diamantové cesty se každé z výše zmíněných bard stává branou k osvícení. Barda nabízejí příležitost ke konfrontaci mysli s její opravdovou podstatou a k jejímu vysvobození.

V průběhu posledních dvanácti let naučil lama Ole Nydahl phowu, přenos vědomí, více než 30 000 lidí z celého světa. (Nyní v roce 2004 je to již více než 50 000 lidí. Pozn. překl.) Tento výklad přednesl v roce 1998 v San Francisku a později vylepšil angličtinu na Sibiři v březnu roku 1999.