Akvatinta

Řadíme ji do tisku z hloubky. Název akvatinta je odvozen od italského acquatinta, což znamená obarvená voda. Akvatinta skutečně připomíná akvarel a její vynález podnítila potřeba přiblížit se v grafice lavírované kresbě a tisknout souvislé plochy barvy. Tato technika je dodnes velmi oblíbená, zejména při kombinaci technik.
Měděná nebo zinková deska o síle asi 1,5 mm (vyleštěná, odmaštěná a fazetovaná stejně jako u jiných druhů leptu) se pokryje jemným kalafunovým práškem. Prášek musí být rozmístěn co nejrovnoměrněji, proto používají grafikové často tzv. zaprašovací skříň, ve které zvířený kalafunový prach klesá a usazuje se rovnoměrně na desce.
Naprášená deska se opatrně vyjme a nahřívá nad kahanem, dokud jednotlivá zrnka kalafuny neztransparentní - roztaví se a připečou k plechu. Po vychladnutí je deska připravena k grafikovu zpracování. Štětcem se klade kryt (asfaltový lak) na ta místa, která mají zůstat při tisku bílá. Po natření zadní strany desky asfaltovým nátěrem se deska leptá tak dlouho, jak tmavý má být nejsvětlejší tón. Poté se deska vyjme z kyseliny a zakryjí se místa, která mají být světle šedá. Pak se leptá dál, dokud grafik nedosáhne všech odstínů, které chce na desce mít.