Čechomor 2005
Začínali před sedmnácti lety s několikaslovným názvem skupiny, úměrně svému věhlasu ho zkracovali a zkracovali, až to na přelomu století dotáhli na jediné slovo. Z Františka Černého (F) i Karla Holase (K) sálala pohoda a optimismus. Aby ne, po obědě v Kavárně Platýz je důvod k dobré náladě.
Naposledy jste změnili název před pěti lety, tedy docela dávno. Budete ještě dál zkracovat?
F: My jsme to už přestali řešit.
K: Teď máme pořád stejně dlouhé vlasy, tak neměníme ani délku názvu.
Měl váš název První českomoravská nezávislá hudební společnost nějaký vztah k podobně se jmenující společnosti zajišťující na začátku vysílání TV Nova?
F: Ne, na Novu to žádnou vazbu nemělo. Šlo o parodii na názvy První hasičský sbor, První jánevímjaká banka.
Myslím ale, že vám v názvu něco chybí. Hrajete přece i dost písniček ze Slezska. Nezlobí se na vás Slezané, že je zapíráte?
F: My jsme s nimi v dobrých vztazích. Nahrazujeme to tím, že jeden člověk z kapely ze Slezska pochází a jiný bydlel ve Slezské ulici. To máme v pořádku.
Odkud jsou ostatní členové?
K: Dva ze Svitav, z toho jsem pak já bydlel v Moravské Třebové, čímž jsme navázal velké spojení s Moravou. Další se narodil v Tbilisi, je čistokrevný Gruzínec. Jediný opravdický Pražák bydlel právě v té Slezské ulici.
F: Ošetřili jsme si u něho aspoň tu ulici. Přece nevezmeme někoho, kdo by bydlel ve Vídeňské.
Česká republika je malinká, ale po jejím území vede významné rozhraní mezi západní a východní hudební kulturou. Z jaké části čerpáte víc?
F: Jak na jaké desce. Asi lehce převažuje Morava.
K: Na chystané desce dokonce hodně převažuje Morava. Ale nedá se to jasně říct, protože písně mají různé mutace, různé podoby. My třeba něco najdeme ve zpěvníku s poznámkou, že to je z moravskoslovenského pomezí, pak tu samou písničku najdeme ve slovenském a třeba v chodském zpěvníku. Na tom je vidět, jak písnička putovala, a nedá se ani určit, odkud kam.
F: České písničky se začaly více a více objevovat na Moravě také díky učitelům, kteří přicházeli ve druhé půlce 19. století ze vzdělanějších Čech.
Nebyla vzdělanost na škodu? Vzdělaní lidé si lidové písničky přizpůsobovali svému hudebnímu vkusu, a ten byl v Čechách ovlivněný barokem, Mozartem…
F: To je logické. V Čechách se na zámcích hrála barokní muzika…
K: … a na Moravě v podzámčí cigánská. Zajímavé je to, že u moravských písniček se dá vystopovat vliv třeba až antiky. Na Moravě se totiž setkávalo daleko víc světových vlivů než v Čechách, díky různým vojenským vpádům z Balkánu.
Kdybychom vaši muziku přirovnali k nějakému nápoji, který se u nás pije, co by to bylo? Víno, pivo, slivovice?
K: Naše písničky jsou směs.
F: Já bych to přirovnal k Jägermeisterovi.
K: Moravskému Jägermeisterovi.
Průkopníci i následovníci
Máte na hudební scéně zvláštní pozici. Na jednu stranu vlastně vytváříte žánr, na druhou stranu máte slavné předchůdce: Jaroslava Krčka, Spirituál kvintet, Jaroslava Hutku i další. Jak moc vás ovlivňovali?
F: Zpočátku značně, jiné úpravy jsme neznali. Naše pojetí odpovídalo našemu věku a vzdělání (smích). Chtěli jsme si to udělat po svém. Ono jestli chceš, aby tě bylo v hospodě slyšet, tak ti stejně nic jiného nezbyde.
Neobávali jste se, že jejich podání bude notoricky známé a vy budete srovnáváni?
K: To je přece výborné, že ty písničky lidi už znali (smích).
Těší vás, že mladé kapely se vydávají vaší cestou? Třeba Koňaboj, Hrdza, Docuku…
F: O nich víme, známe je, dokonce některé nám dělaly předkapely. Těší nás, že se čím dál víc lidí zabývá lidovou hudbou, považujeme to za správné. Je to národní poklad a je potřeba, aby s ním zacházel ten, kdo tu bydlí. My se dnes stejně nesnažíme nijak soutěžit, já nejsem soutěživý typ…
K: Neříkej, ty jsi přece vyhrával všechny Porty.
F: No jo, Lochotín byla největší hospoda, ve které jsem kdy hrál.
K: Řekl bych to takhle: soutěživost nás baví, ale skáčeme jen rozvážné nůžky.
Vy teď ovšem na nové desce použijete taiko a shakuhatchi, a do dvou týdnů po jejím vydání vyrazí desítky lidí shánět stejné nástroje.
F: To je jenom dobře.
K: Taiko se zřejmě koupit nevydají, to se dá sehnat jen v Japonsku. Shakuhatchi asi taky. Možná zvedneme turistický ruch do Japonska (smích).
Proč jste si vybrali tak exotické nástroje, když by se snad to samé dalo zahrát na běžné nástroje?
K: Nás to napadlo, když jsme tvořili celý projekt. Michal Hlavas tady v roce 2000 dělal festival Womad, na kterém účinkovali Joji Hirota i Iarla O’Lionaird. Taiko bubny jsme použili v jedné baladě. Chtěli jsme k pouhému sdělení, že někdo umřel, přidat příběh. A taiko se nám zdálo hodně výrazné. Že Joji umí i na shakuhatchi, jsme se dověděli až později, a tak jsme přemýšleli, kam by se to hodilo. Zvuk té flétny má zvláštní naléhavost, a tak jsme ho dali do Malovaného kostela. Když jsme to nahrávali, bylo ve studiu až neuvěřitelné ticho, při kterém vstávají všechny chlupy.
F: Shakuhatchi je nástroj původně určený pro meditativní hudbu.
A Iarla?
K: Tam šlo o to, že jsme chtěli mít písničku v angličtině. Pak jsme ale došli k závěru, že spojení České republiky s Irskem je tak silné, že to zkusíme radši v gaelštině. On do toho měl i větší chuť. Písnička se dostala do jiného světa, ale princip byl podobný - vždyť on i my hledáme vlastní kořeny, takže používáme i stejný hudební jazyk.
Takže i tak jemný rozdíl jako volba určitého typu flétny může písničku výrazně posunout?
K: Určitě.
F: Jednak je to otázka volby spolupracovníků, jednak způsobu práce. Když člověk přemýšlí víc o písničce než o zvuku, jde to líp.
Co sa stalo nové
Nová deska se jmenuje příznačně Co sa stalo nové. Takže jaké další změny – kromě exotických hostů – přinesla?
K: Především producenta, kterým se stal Ben Mandelson. Je to Angličan, který má hodně společného s world-music. Byl jedním z prvním, kdo začal v Anglii hrát balkánskou hudbu.
Jak jste ho získali pro spolupráci?
K: Dovedl nás k němu Petr Dorůžka, kterého jsme poprosili, aby nám pomohl někoho najít. Petr nám nabídl tři jména a Ben se nám zdál nejblíž tomu, co děláme.
Spokojeni?
K: Velice. Ben nám dělá uši kapely. Rychle pochopil věci, které jsme měli vymyšlené, a pomohl nám dostat se z bludného kruhu. Nahráli jsme třeba nějaký úsek, a on ho po chvíli vzal a dal do úplně jiného místa, které se ukázalo jako o hodně lepší. Určitě to bylo prospěšné oboustranně.
F: Pro nás to byla totální změna stylu práce. Získali jsme totiž odstup, to je podstatná věc, která nám chyběla. Když točíte desku, jste od začátku do konce u toho, nasmažíte tam spoustu stop a každý tam pak chce mít všechny, co sám nahrál. Producent zařídí, že na desku půjde jen to, co je hezké. Takže nás teď provází vnitřní klid. Tedy aby nedošlo k omylu, klid není stojatá voda!
K: Ben jinak produkuje i jiné zajímavé desky, například Väärtina. Letos třeba dostal cenu za produkci desky brazilského harmonikáře ukrajinského původu Spašjuka.
Vaše deska bude po poměrně dlouhé době řadová. Jak dlouho si počkáme na další?
F: Necháme to přirozenému vývoji.
A co jiné projekty?
K: Teď se dodělává tenhle projekt, tak ho ještě necháme žít a uvidíme.
Dobrá. Určitě se projekt zakončí velkým křtícím turné.
F: Cédéčko budeme křtít v zásadě až do konce roku.
K: To turné bude mít dvě části. První vypukne na přelomu května a června, kdy budeme mít tak čtyři nebo pět větších koncertů. Začneme v Banské Bystrici a skončíme v Praze, na dvou koncertech - v Brně a v Praze s námi budou oba naši zahraniční hosté Joji Hirota i Iarla O’Lionaird. V létě si dáme chvilku volno a na podzim chystáme turné, přibližně třicet koncertů, až do Vánoc.
F: Druhá část koncertů bude ve větších prostorách, a taky na místech, kde jsme už dlouho nebyli.
Zloděje jsme nepotěšili
Charakteristickým nástrojem Čechomoru jsou housle, a to neobyčejné. Ty vaše mají pět strun.
K: Když jsem začal hrát se snímačem, pořád mi chyběl sametový spodní zvuk. Tehdy jsme neměli na to, koupit si ten nejlepší snímač, aby to dobře znělo. Takže jsme vymýšleli různé věci. Až Jarda Janecký mi postavil první snímač na magnetickém principu, kdy jsem poprvé slyšel housle tak, jak jsem opravdu chtěl. Ale mezitím jsem viděl v různých prospektech pětistrunné housle, slyšel jsem, jak na to hrají někteří muzikanti, a moc se mi líbila spodní struna. Vlastně máte zároveň housle a violu.
Takové housle jsou asi vynález moderní doby, že?
K: Kdepak, už dřív existoval takzvaný kvinton.
Kde se dnes pětistrunné housle dají sehnat?
K: Mně je postavil houslař Petr Matura, přesněji řečeno mi předělal staré normální housle na pětistrunné. Bohužel mi je loni ukradli. Moc jich lituju, hrály krásně.
Hraje se na pětistrunné housle nějak jinak než na obyčejné?
K: Akorát je tam ta pátá struna. Já jsem si je rovnou vzal na koncert, necvičil jsem na ně nijak speciálně. Pár koncertů jsem si to hlídal, pak už jsem měl dojem, že to umím – a najednou hrajeme nějakou písničku a já si říkám: “Kdo tady drží blbej akord?” No jasně, já místo G dur hrál C, neuvědomil jsem si, že mám pět strun.
F: Největší potěšení z těch pětistrunných houslí má Karel a nejmenší zloděj. Možná si myslel, že jsou vadné.
Na nejnovější desce máte jednu písničku Ej dolu Váhom, která je zaranžovaná ve stylu cimbálovky, jenom je tam kytara místo cimbálu. Nevydali jste se už na příliš tenký led s cimbálovým pojetím?
K: Čechomor nikdy nehrál cimbálově, ale hudecky.
F: Samotný cimbál se vydal na tenký led tím, že vstoupil do lidové hudby. Ještě před sto lety byla lidová hudba hudecká, cimbál se sem dostal až později. Cimbalisti měli určitě podobné problémy jako my dnes s elektrickými kytarami.
Nebojíte se ovšem u tak výrazného stylu srovnání se specialisty? Někdo si to poslechne a řekne si: dobrý, ale Hradišťan by to zahrál líp.
F. To je v pořádku.
K: Mám jednu zkušenost za všechny ještě z doby nebožtíka Liškeříka, se kterým byl Čechomor někde ve Francii. Na začátku se na nás díval přezíravě: co ty kytary tam, co ty s tím chceš tady dělat, ty kluku jeden? A na konci zájezdu říkal: “Ale víš co, hrej to na tu kytaru, hlavně, že máš rád tu písničku.” A to je podle mě důležitější. My nehrajeme, abychom se srovnávali s těmi, co se v tom regionu narodili a žijí tam, nás to baví. K Čechomoru patří, že se naše písničky dají zahrát na kytaru u ohně. Některé jsou možná těžší nepravidelným rytmem, ale i to se dá nějak upravit.
F: Každý majster na Moravě, který má jméno, je v obdobné situaci co my. Musí vstřebávat okolní vlivy, sledovat, co je moderní, a musí na to nějak reagovat. Opravdový majster je otevřený a vstřícný, a přitom si dokáže chránit svou tradici. Například Martin Hrbáč, se kterým často spolupracujeme, říká, že není důležité, na co se písnička zahraje, ale jestli ji má člověk rád.
Rytmické nepravidelnosti, které jste zmínili, vždycky posluchače zaujmou. Je to i jeden z dalších charakteristických rysů Čechomoru. Susedovi koně, Aj bože z nebe… Jak se nepravidelnosti do vašich písniček dostaly?
K: Jsou to trochu takové naše deviation. Ovšem jak na Moravě, tak v Čechách nepravidelné rytmy v písničkách jsou.
F: Viz mateníky.
K:A nikomu to nepřijde.
Neměli jste ale nutkání si rytmus zpravidelnit, aby se to líp poslouchalo a líp hrálo?
K: Já mám největší nutkání hrát nepravidelný rytmus tak, aby se nepoznalo, že je nepravidelný. Když jde člověk na Balkán, je to tam docela normální a přirozené.
F: Rozdíl je v tom, jestli se takový rytmus hraje podle přirozeného cítění, nebo jako kalkul. Kalkul je hned cítit. Důležité jsou taky zkušenosti a samozřejmě i vkus.
Je fakt, že pro toho, kdo se tu písničku – třeba podle vaší nahrávky – učí, je nejdůležitější, aby se s ní přirozeně sžil. Pak mu to půjde snadno.
F: Když člověk hraje určitý styl patnáct, dvacet let, pořád stejně, hudebně se nevyvíjí. Ti lidé se pak dál nedostanou a jakékoliv pokusy o náhlou změnu jsou křečovité a neúspěšné. Naopak kdo se snaží poznávat nové věci postupně, po krůčkách, sžívá se s tím, nemá s přirozeností problém.
Na vašich albech tvoří hlavní část celkového dojmu aranžmá a obecně hudba. Text je tam podle mého názoru hlavně proto, aby bylo co zpívat. Neobešli byste se bez lidových písní, s originální autorskou tvorbou nebo se zhudebňováním poezie?
K: Zatím nás to nenapadlo. Ani jsme to nehledali.
F: Nenechali jsme se k tmu přemluvit, i když tendence jsou. Všechny takové věci by byly tématické. Dá se udělat deska vojenských písniček, svatebních, “ščeglivych”, vánočních. Nás spíš zajímá barevnost a různorodost lidové hudby.
Takže kdyby vám někdo poskytl vlastní text, třeba i pseudolidový, neuvažovali byste o jeho zpracování?
K: Nedospěli jsme k tomu, ale možná v budoucnu se na to dostane.
Jak moc vás zajímá duchovní stránka lidových písní? V textech se jistě dost často objevují duchovní a náboženské prvky.
F: Určité řešení přinesl už sám František Sušil. On byl knězem, takže nejobsáhlejší sbírka lidových písní je trochu zcenzurovaná. Veškeré náznaky “ščeglivosti” prostě z písní odstranil, ale tím je taky zároveň degradoval. Tenkrát to tak prostě bylo.
Neměli jste problémy s opačným extrémem? Že by byly příliš náboženské?
F: Extrémy mě nezajímají. Extrémy člověk dělá, když je pod tlakem. My jsme byli pod tlakem docela dost dlouho, a jakmile se podmínky uvolní, dostaví se klid a člověk může v pohodě rozvažovat, co chce dělat. A hlavně – jakým způsobem.
S folk-core do světa
Na poslední desce jste si volbou spoluhráčů a cizojazyčným textem nakročili do světa. Budete pokračovat i volbou zdrojů, výběrem písní ze širšího okolí?
F: To my děláme odjakživa. Už teď máme písničky z Bulharska, Polska, spoustu slovenských. Je to jenom otázka, jak se nám která písnička hodí. Každá deska, i když není tématická, odráží tři čtyři roky práce. Takže my posluchačům předkládáme, co se u nás nahromadilo za určité období.
Je písnička v gaelštině pokusným balónkem, jak to publikum přijme?
K: My už jsme takový pokus jednou udělali. Na Proměnách nazpívali Jaz Coleman s Lenkou Dusilovou titulní píseň anglicky. Nám všem, jak Čechomoru, tak Iarlovi i Jojimu, nejde o konkrétní jazyk, ale o hledání společných kořenů.
F: Za všechno mluví to, že na dotočné jsme zjistili obrovské souznění mezi všemi lidmi, kteří se na nové desce podíleli.
Máte nějakou vzdálenou oblast, kam jste se ještě nedostali, ale odkud byste rádi čerpali inspiraci?
K: Proč? Jsme Češi nebo Moraváci, bydlíme tady, takže čerpáme hlavně odtud.
F: Vlivy, které nás obklopují, jsou lákavé, ale my se na to díváme spíš jako na studijní materiál a na možnost.
K: Už jsme o tom mluvili, že na Moravě se kvůli válkám sešlo tolik vlivů, že nemusíme nikam lítat. A britské ostrovy jsou daleko.
Zmiňovali jste Lenku Dusilovou. Ten ženský vokál na nové desce patří jí?
K: Ano. Lenka je naše stálice.
F: Náš nejstálejší host.
Budete mít i nějakou další stálici?
K: Nemáme potřebu.
Dostali jste se k ní přes známost s Davidem Kollerem?
K: Já jsem Lenku znal už z dřívějška. Když jsme připravovali desku Čechomor, prošli jsme si všechny zpěvačky folklóru, až jsme došli k tomu použít někoho, kdo na folklór není zvyklý. Zkusili jsme Lenku a okamžitě po nahrání jsme věděli, že je to ono.
Folklór? Považujete se za folklórní kapelu, když používáte zcela moderní nástroje i postupy?
K: My jsme folk-core. Prostě Čechomor.
Budou se do další tvorby Čechomoru promítat další hudební aktivity? Třeba filmová muzika?
K: Na účinkování ve filmech je Franta z nás nejlepší herec, já se účastním spíš hudebně. Je to zdravé v tom, že člověk začne dělat něco jiného, získá víc zkušeností a jiný pohled.
Dočkáme se tedy něčeho podobného, jako byl Rok ďábla?
K: To byl dost ojedinělý film. Ale třeba Petra Zelenku zase něco napadne.
Honza Hučín
F&C 6/05