Muži jsou roztomilá zvířátka, říká písničkář Jan Burian

OŠ: Písek - Jan Burian je člověkem mnoha zájmů. Skládá písně, píše básně, provádí turisty po Islandu a dalších zemích. Minulý týden se na svých toulkách zastavil v Písku. Půl hodiny jsme si povídali o kultuře, ženách, mužích či televizi.

Jak na vás působí prostředí Husova sboru, kam se vchází přes kolumbárium? Jste tu dnes poprvé?

JB:Ano, tady v kostele jsem poprvé, ale v Písku rozhodně ne. Je vždycky zajímavé hrát na takovém místě. Je to pro mě, teď to možná bude znít trochu omšele, taková výzva, na stěnách jsou obrazy svatých... Člověk se cítí trochu jinak než v normálním klubu. Mně to vyhovuje, nebojím se komunikovat, nemám strach, že bych řekl něco nepatřičného. Věřím, že k tomu přistupuji s úctou a zároveň s určitým odstupem. Určitě to přispívá k atmosféře vystoupení, je pak takové duchovnější.

OŠ: Jak vás napadlo točit pořad Burianův den žen?

JB: Byl to můj nápad a nápad Víta Klusáka a Filipa Remundy, známých buřičů českého dokumentu a autorů Českého snu a nyní filmu o radaru v Čechách. Dá se říct, že jsem si je ke spolupráci vybral. Chtěl jsem pracovat s mladými lidmi a dělat výraznější věci než v minulosti. Tohle předsevzetí se naplnilo až po okraj.

OŠ: Kdo vybírá ženy, které se objevují ve vašem pořadu?

JB: Je to kolektivní práce. Vybíráme různé možnosti a je hodně režisérů, kteří chtějí natočit díl s určitou ženou, a to jim pak umožníme.


OŠ: Stává se vám často, že nějaká pro vás zajímavá žena natáčení odmítne?
Dost často. Odmítla třeba Jiřina Švorcová, odmítla Helena Fibingerová, odmítlo spousta dalších žen. Někteří lidé nechtějí, aby se jich někdo jiný ptal hodně naléhavě. Jiní to zase naopak vyhledávají a touží být za každou cenu v televizi. Ti zase většinou nezajímají nás. Podle mého názoru se nám v těch dvaadvaceti dílech podařilo vytvořit docela reprezentativní průřez společností. Máme tam bezdomovkyni, propuštěnou jeptišku, novinářku, různé celebrity. Nuda to nebyla. Také nám nešlo o to, dělat někomu reklamu nebo někoho skandalizovat. Bylo to dobrodružství poznání, a já jsem potkal spoustu zajímavých lidí a jsem moc rád, že jsem ten pořad dělal.

OŠ: Ale když už jste o někom natáčel, snažil jste se ho kolikrát popíchnout, že?

JB: Nešlo o to ho popíchnout, ale když se zeptáte na podstatnou otázku typu „Jste-li pornoherečka a jste-li těhotná, ptám se vás, jak chcete vychovávat svoje dítě?“, je to věc, která asi napadne hodně lidí. Málokdo se na to ale zeptá, zvláště s důrazem na to, že pornografie není moc slučitelná s výchovou dětí. A pak nastane situace, že ona začne říkat „Co rýpete?“. Nebo: „Děláte-li aerobik, proč neprodáváte banány, ale umělohmotné tyčinky?“ Mnoho lidí to může pobouřit, ale pro mě jako pro člověka, který do toho fitcentra přichází, je to zcela oprávněná otázka. To, že někoho rozčiluje, že se nenecháte odbýt, je věc jiná. Každý mohl od toho pořadu odstoupit. Olga Šípková to koneckonců udělala v půlce natáčení, kdy jsme si museli navzájem vynadat, že jsme to přehnali. Tím ten díl dostal ještě větší šťávu.

OŠ: Jak jste se cítil, když se vám již zmíněná Olga Šípková rozbrečela před kamerou?
JB: Myslím, že je to na tom dílu vidět. Oba jsme byli zničení, každý jiným způsobem. Režisér obviňoval mě, já jeho. Tak jsme se při tom natočili a na ten díl pak měli hodně ohlasů - některé naprosto odmítavé, ale jiné naopak zcela nadšené. V Jihlavě na festivalu dokumentů se to promítalo s velkým úspěchem, protože je to zajímavá věc a leccos ukazuje.

OŠ: Stává se vám často, že vám diváci píšou, že si přejí, abyste zemřel?

JB: Ano. Neznal jsem ten svět internetového klábosení, jehož úroveň je vesměs velmi pokleslá, samozřejmě s určitými výjimkami. Musel jsem si zvyknout na to, že někdo nenávistný vám napíše nehoráznost a je naprosto nepostižitelný. Půl roku jsem se trpělivě učil odpovídat na nenávistné reakce. Člověk si zvykne na určitou hrubost pisatelů, ale nesmí se nechat strhnout, aby nebyl stejný jako oni.

OŠ: Velmi silný byl díl o Petře Eddelmanové, předsedkyni Národní strany. Když si odmyslíte její politické názory, jak na vás působila?

JB:Velmi studeně a velmi odtažitě. Jako hezká loutka v rukou toho pána, který na demonstraci na Václavském náměstí říkal, že „tato země není pro barevný.“ Takoví muži dobře vědí, proč se raději schovávají za dámu.

OŠ: Zažil jste během natáčení nějaký šok, že jste zjistil něco, co jste předtím ani netušil?

JB: Nebyly to šoky, ale spíš zvraty. Třeba na Evě a Vaškovi jsem musel obdivovat, jak tito obchodníci s hudbou dokázali zamávat s hudebním průmyslem a porazit celou naši pop music v prodejnosti desek. Tu pop music, která k obluzování lidí používá daleko nechutnější prostředky, cpe vám do hlavy své výrobky v každé samoobsluze, má k dispozici desítky rozhlasových stanic, je to dobře organizovaná parta likvidátorů vkusu. Pak přijde Vašek a vymyslí způsob, jak ji obejít a zvítězí... Marně se mu mstí tím, že ho vyřadí z Českého slavíka... To mě zaujalo...
 
OŠ: Cítil jste nějaké tlaky z vedení České televize? Bylo vám třeba naznačeno, abyste se do některých témat raději nepouštěl?

JB: Televize se chovala velmi korektně. Když jsem v jednom dílu řekl Leoši Marešovi, že mluvit o panenství české miss je nechutné, dokonce se nás zastala a tak se tato část odvysílala. Pocit nějaké cenzury jsem rozhodně neměl, spíš mě pobavilo, když poměrně velmi sledovaný pořad z jedničky přeřadili na noční vysílání na dvojce. Znovu jsem se přesvědčil, že televizní politice nerozumím.

OŠ:Natáčel jste Burianův den žen a zároveň říkáte, že muži jsou křehcí. Nebudete dělat Burianův den mužů?

JB:Bylo to v plánu, ale zatím to nevyšlo. Třeba to vyjde, až bude v televizi jiné vedení. Byl to dobrý nápad, už jen z toho důvodu, že někteří lidé říkali, že co si dovolíme na ženy, nedovolili bychom si na muže. To je nesmysl, mám muže rád a nebojím se jich, jsou to roztomilá zvířátka...

OŠ: Říkal jste, že se cítíte být feministou. Platí to dodnes?

JB: Zjistil jsem svým básnickým zkoumáním světa, že feminismus je jen jednou stránkou věci, stejně jako by byl jakýsi “maskulinismus”. Jediná možnost je zabývat se našimi problémy společně. I tím, že rovnoprávnost žen a mužů není zdaleka dořešena. Řešení těchto problémů by mělo jít ruku v ruce s řešením našich mužských problémů, kterých jsou také milióny. Řadu z nich si ani sami neuvědomujeme a s nimi by nám právě mohly pomoci ženy, které nás mají rády nebo s námi alespoň počítají. Jsme ve značném útlumu, domníváme se, že ovládáme všechno a neovládáme téměř nic, nemáme dost trpělivosti, jsme méně odolní proti stresu a mimo jiné neumíme vychovávat děti. Když se tyto věci nebudou řešit komplexně a společně, budou se pod různými –ismy páchat další zlotřilosti lidstva.

OŠ: V České republice se slovo intelektuál leckdy bere jako vulgarismus. Myslíte si, že jste intelektuál?

JB: Mám slovo intelektuál rád. Intelektuál je ten, který nenechává věci tak, jak jsou. Ptá se, proč jsou tak, jak jsou. Jako sprosté slovo to většinou berou jen hloupí zamindrákovaní lidé, kterých je mi líto. Intelektuálské šťourání do všeho nás totiž chrání před zblbnutím. Intelektuálové jsou jedinou nadějí lidstva v tom, že neustále zpochybňují svět, politiky, obchodníky, majitele velkých koncernů, vojáky a podobné nebezpečné lidi, kteří se mohou stát ve společnosti nekontrolovatelnou silou.

OŠ: Je Agáta Hanychová intelektuálka?

JB: Agáta Hanychová je mladá holka, která tak trochu neví, co se sebou, ale má spoustu energie a umí mnoho věcí udělat, což je docela sympatické. Provokuje, ale ne nějakým nepřijatelným způsobem na rozdíl od nějakých pornohereček, ze kterých se také dělají tzv. celebrity. Mě sice nebaví to, co ona dělá, ale nemohu ji za to odsuzovat jako nějaký odpad společnosti, protože znám spoustu holek, které ani to, co ona umí, neumějí. A jen sedí a čtou si o Agátě Hanychové. Vadily mi hloupé bulvární řeči její maminky a bylo mi líto, že došla tak daleko, že je schopna tahat svojí dceru před televizní kamerou za spodní prádlo.

OŠ: Sledujete reklamy v televizi?

JB: Nenávidím je. Jsou šumem, který vám zkracuje život. Všude na vás číhá. Je to vlastně vždycky lež a podvodný způsob, jak člověka přesvědčit, že si má koupit nějaké zboží, které většinou vůbec nepotřebuje. Reklamu považuji za jeden nejhorších způsobů agrese. Přál bych si, aby bylo možné tvůrce reklamy nějak ve společnosti eliminovat. Odstěhovat je někam, kde by se mohli vzájemně přesvědčovat o tom, že jejich život nemá smysl, pokud si nekoupí nějaký výrobek. To ale nejde, tak bychom alespoň měli zpřísnit pravidla obrany proti reklamě, co se smí a co už ne...

OŠ: Spíše jsem myslel, zda si z reklamy berete inspiraci a děláte si z ní legraci.

JB: Někdy ano. Ale zase děsím se toho, kdybych to dělal častěji. To by znamenalo, že jsem pod těžkým vlivem té reklamy a reklamu dále šířím. Tím bych dělal reklamu na reklamu.

OŠ: Vyjadřujete se k politice. Uvažujete o tom, že byste nahlédl dovnitř politiky?

JB: Ne, dělat dobře politiku je oběť a já bych byl špatný politik. Nemám na to talent a s některými lidmi - třeba s komunisty a dalšími extremisty - bych nechtěl vyjednávat.

OŠ: Kdy přijedete příště hrát do Písku?
JB: To ví pan farář, ale nejspíš na podzim. Teď jsme se právě díky vám domluvili.

rozmlouval Ondřej Šmíd, Písecký deník, vyšlo 26. února 2009