40 let s Janem Burianem

„Čtyřicet let poctivé práce“, jak Jan Burian pojmenoval dobu, po kterou koncertuje, vybízí k ohlédnutí.
Pomohl Burianovi písničkáři Burian z televize a novin? Ano, ne, nehodící se škrtněte.

Publicista pracuje v aktuální situaci, básník myslí v jiných dimenzích času. Proto, stručně a osobně, si troufám tušit, co z Buriana přetrvá nejdéle. Poté co se rozplynou vzpomínky na rozhovory v televizním Posezení, poté co čas změní adresy odkazům v cestopisech a poté co si už jen matně vybavíme nejpádnější ze stovek fejetonů - potom tu zbydou písničkářovy písně. Jan Burian byl často dobrý veřejný mluvčí, ale jako autor písní je špičkový. Myslím, že jeho televizní tvář ten fakt mnohým přiblížila a mnohým zastřela.

Ten, který přispěl do banky Není to oficiálně vyhlášeno, ale máme u nás banku písní, na nichž se lze učit jak poetiku, tak mechanismus hudební harmonie. Dobré texty, dobré akordy. Osvobozené divadlo je hudebně nejvyšší level (Ježek byl často náročný, prokoukl možnosti jazzu a klasiky), pak sem patří pochopitelně dílo Suchého se Šlitrem, Vodňanského se Skoumalem, Plíhal, něco z Nohavici (tak do roku 1986). Některým písničkářům se podařilo pár osvícených záseků, jiní jsou moc sví a komplikovaní. Ze songů Jana Buriana v té bance vidím nejméně padesát kousků.

Některé jsou tragikomické, jiné jdou daleko za kabaretní východisko. Od dvaceti let dodneška má Burian krátké spojení s tématem samoty: lidmi, kteří si říkají „ještě tak pejska, člověka už ne“ nebo „byla jsem štěstím bez sebe, když přišel instalatér“. Jeden čas to vypadalo, že Píseň o dvou hlavách a Playboy z playbacku ztrácejí opodstatnění: ale bylo to zdání, dvojí názor a mediální sebevýprodej jsou výhodným standardem pořád. Jsi zakletá, Vypadáš pobaveně a Podzim se (z logiky písničkářství a českých masmédií) nestaly hity, jsou to ale přímé zásahy k podstatě milostných písniček.

Zpívat se dá i o sexu („beru si tě napočtvrtý, /.../ slunce se zas řítí k zemi“), přičemž platí, že „bez lásky to není ono“. Série Potkalo to anděla, Blues pro věřitele, Dívám se vzhůru: všechno jednoduchá a výstižná řeč za všechny, kdo při sčítání lidu nechtějí kolonku „náboženství“ proškrtnout, ale těžko se jim hledá slovo, které tam napsat. Některé písně člověk docení až s věkem, třeba Poprvé a potisící: „A tak se s tváří debila / ptám jednou větou jemnou: / Prosím tě lásko, kdes byla, / když jsi tu byla se mnou?“

Většinou to jsou písně psané do roku 1990 u klavíru. Burian se pak pustil do tvorby jiné: někdy experimentálnější, ambicióznější. Pohrával si s minimalismem, ráznou „bigbítovou“ hrou na klavír (uslyšel ji u Johna Calea), neobvyklou instrumentací. Hledal nový výraz: kdybychom za dvacet let napsali přes stovku rýmovaných písní, asi bychom na tu cestu vyrazili taky. Ne že by se občas úspěšně nevrátil k formě jakoby konzervativní, ve skutečnosti nadčasové: viz nahrávky, které na jeho nedávných albech nazpívali Hana Hegerová či Zuzana Michnová (Dívčí válka), Xavier Baumaxa (Muži jsou křehcí) nebo Lenka Dusilová (dvě předchozí a Dvanáct druhů samoty). Kromě nich si ovšem Burianovy písně může zpívat kdokoli: takových udržovatelů písně je u nás pár.

Převraty státní i vnitřní Reprezentuje písničkáře, kteří rozvinuli svou poetiku během dvacetiletí 1970-1990 (tedy v konfrontaci se Semaforem i generací Šafránu) a kteří se pak museli srovnat s proměnou systému. Po převratu se Jan Burian jako muzikant skutečně hodně změnil: jenomže ta proměna jde hlouběji za klišé „ztráty tématu“. Mnohem spíš chtěl - v návaznosti na to, co vždycky pokládal za základ - promyslet úlohu hudby, písně, vztahu publika a umělce v nové situaci. Vždyť přece jen: důvod být s poetickou miniaturou, společenskou glosou, relaxací ve formě písně se proměnil.

Po revoluci už Jan Burian nemohl reprezentovat to, co před ní: podrývačnou šedou zónu se zjevnou sympatií k disentu, tvůrce bez zákazu veřejné činnosti, ale postupně bez skrupulí natvrdo opoziční (tehdejší stav vystihl Jiří Dědeček: „ne že bych ňák spěchal / do erárních gatí / ale co mám dělat / když mi za to platí“) . V druhé polovině osmdesátých let takoví jako on nakláněli Československo do čím dál ostřejšího úhlu, stupňovali napětí a gravitaci, pod jejich vlivem (nejcitelněji na Večírku rozpadlých dvojic v sestavě Burian, Dědeček, Vodňanský a Skoumal) se věci hmatatelně sunuly k budoucnosti - tedy konci totality. Ale z logiky věci po převratu už se nemohlo zdát, že Burian je odvážným zprostředkovatelem skrytého zítřka, převozníkem do lepší budoucnosti. Vtip je v tom, že ve skutečnosti jím nepřestal být: jen skrytěji a v méně vděčných záležitostech, než je přechod k volnému trhu.

Počátkem devadesátých let, ve spektru nových svobod a možností, velká část publika odsunula „nějaké písničky“ za horizont svých starostí. Kdo zůstal s Burianem, zaslechl rychle pojmenování příznaků doby: „Bohové promluví / Člověk je neslyší / Ze všeho na světě / Oni jsou nejtišší“ (Nejtišší), plynule lze navázat textem Analfabet: „Co když ta znamení / Rušičky ruší / Jsme příliš zmatení / Hluční a hluší.“ Křiklavý válcující povrch doby Burian také mnohokrát tematizoval v tehdejších fejetonech pro Lidové noviny: znamenalo to vyměnit auru muzikantského básníka, který nedopovídá a zůstává otevřený interpretacím, za publicistickou agitaci pro život nevytěsňující hlubší hodnoty. Burian je takový a exkluzivitu umělce vlastně bez řečí narušil: snad pro něj má publicistické angažmá tytéž důvody, pro které začal psát písně.

Vymezení vůči většinovému proudu doby bylo pak v roce 1994 vtěleno vpravdě lišáckým gestem do alba Poesie. Mezi privatizačními vichry seděl Burian za klavírem a u elektroniky, aby sám sobě i publiku zblízka nabídl jako hodnotu i jako kontinuitu Fráňu Šrámka, Konstantina Biebla, Antonína Brouska, Josefa Hiršalac Zase šlo o to, nebýt - řečeno se zhudebněným Františkem Halasem - „přes štěstí vidění / tak slepý / přes dar slyšení / tak hluchý“.

Poesie je vrstevnaté gesto: Burian se na albu třeba vůbec nedotkne klavíru a spojuje klasiky s elektronickým zvukem (snad nejúspěšněji v Bieblově snově pestré S lodí, jež dováží čaj a kávu). Dávnou sarkastickou reflexi Viktora Dyka promítá do porevoluční kocoviny (prostřednictvím hostujícího Ivana Hoffmana, jehož „sametová hymna“ slovenských listopadových dnů Sľúbili sme si lásku tu zní v sebeironické bezmocné ozvěně). To, že mezi básníky zařadil po jednom textu od sebe a od Jiřího Dědečka, jsem nikdy nepokládal za projev přehnaného sebevědomí: je to spíš vznesená otázka a hlavně součást Burianova celoživotního přesvědčení, že texty dobrých písní jsou součástí poezie.

Dívčí válka s křehkými muži Má smysl spojovat Burianovo velké setkání s dánským básníkem Bennym Andersenem a dobová hesla o českém „návratu do Evropy“? Změna režimu znamenala pro mnohé písničkáře šok, který nebyl dosud pořádně popsaný a objasněný: připomeňme, že takový Karel Plíhal napsal za posledních dvacet let naprosté minimum nového materiálu, Vladimír Merta zase ztratil kontakt s citem pro poetický tvar.

Než se Burian - skoro po desetileté pauze - znovu rozepsal, překlenul „zablokovaná léta“ dost prozíravě: jednak vůbec poprvé vydal své starší písně (na albech Jenom zpívám a Blues 4. kategorie / Božskej klid) - a pak upřímně propadl „nejmilovanějšímu z dánských básníků“ v překladech Františka Fröhlicha.
„Jak milovat bližního svého jako sebe sama / a nenakazit ho / netrápit ho / nepoutat ho k sobě krizemi a recepty / vzájemnými zvratky a vytaženým jazykem...“

Texty Bennyho Andersena odvedly Buriana zase o kus dál od předvídatelné písňové formy a pravidelného rýmu, tedy i od semaforskošafránského dědictví: zkušený nezpěvák se tu místy pohyboval na hraně harmonizované prózy, podobně jako Dežo Ursiny v litanických textech Ivana Štrpky. Andersenovy zábavné výpady proti tichým dohodám „dánské“ společnosti jsou nám dobře srozumitelné: zásadní je, že vedle nich jsou tu (místy velmi nelítostná) sebezpochybnění směrem dovnitř, která se Burianovi možná zpívala snáz i proto, že pocházela z cizího pera. Nabral tu nejen inspiraci pro formu vlastních pozdějších písní (někdy až příliš andersenovských), ale šťastněji i pro ráz některých songů v „ženském“ a „mužském“ cyklu Dívčí válka a Muži jsou křehcí.

V docela zajímavý příběh se rozvinula dohra po - výrazně elektronickém - albu Unavený válečník Burianovi zbylo dost Andersenových textů a na koncertě v Olomouci z nich pořídil nahrávku. Jako album Drtivé jistoty je pak zavěsil k volnému stahování na svůj web: stal se tak prvním populárnějším interpretem (a dodnes jedním z mála), který v Česku nabídl publiku album bezplatně na internetu. Jistě s tím souvisí to, že během poslední dekády Burian opakovaně vyslovoval své sympatie vůči kopírování a vůbec „pohybu zdola“, který s hudbou nakládá sice živelně, ale s posluchačským zaujetím.

Tyhle postoje jsou někdy formulované dost šmahem a s provokativní nadsázkou. Ale samotný příběh Drtivých jistot jako by je podpořil: remasterovaná deska vyšla po letech oficiálně v edici Respektu a jejímu prodeji nijak neublížilo, že byla předtím v MP3 kvalitě k mání na webu. Pro překvapivě silné zastoupení temných tónů je to výjimečné album, zastupující ve spektru Burianovy tvorby docela zvláštní odstín.

Od tingl-tanglu k digitálu „Dřív jsem si celý noci čet / Bál jsem se ztrácet čas / Patřil jsem k těm, co chtěli změnit svět / Svět změnil nás,“ říká rezignovaný vypravěč v Burianově Bloudím. Ve skutečnosti ta proměna probíhá oběma směry: čas provedl s Burianem proměny, které - zaplaťbůh - nikdo nemohl odhadnout předem. Měnil ale i Burian, a pořád mění: bez něj by vypadalo jinak obecné povědomí o veřejné roli songwritera a také třecí plochy české písně s poezií a hudební avantgardou. Bez něj bychom měli mnohem mlhavější povědomí o mostu, který spojuje starý literární kabaret s muzikou ryze dnešní, poučenou bigbítem, elektronikou a hlavně vědomím, že umělec se prostě nesmí nechat koupit.

Pavel Klusák, Lidové noviny 19.3.2011