k filmu: Hlad

Jak souvisí problémy v chudých zemích Afriky či Asie s námi v České republice?

V dnešním globalizovaném světě nelze udělat téměř nic, aby se to neprojevilo další změnou na jiném místě zeměkoule. Stejně se projevují i důsledky naší současné spotřeby potravin, které často pocházejí z nejodlehlejších oblastí naší planety.
Brambůrky ze supermarketu se mohly smažit na palmovém oleji, kvůli němuž museli indonéští zemědělci opustit půdu obdělávanou po generace nebo se kvůli němu musel vykácet původní deštný prales. Pro produkci hovězího masa do hamburgerů se dováží sója z Brazílie, kde kvůli jejímu pěstování mizí desetitisíce kilometrů čtverečních původní savany a drobní farmáři jsou vytlačováni do neúrodných oblastí. Čokoláda je vyrobena z kakaových bobů, které na farmách v Pobřeží slonoviny trhají a nosí i dětští otroci.
Jediné sousto nás, obyvatel bohatého Severu, které už nemá pouze tišit hlad, má znatelný, často negativní dopad na druhém konci planety, v chudých zemích Jihu. S našimi konzumními vzorci jde ruku v ruce zemědělská politika vyspělých zemí, které ji přizpůsobují svým zájmům tak, aby obchod se zemědělskými plodinami byl výhodný pro ně, a nikoli pro rozvojové země. Rozvojové země jsou totiž schopny produkovat stejné plodiny a potraviny, ale za nižší cenu. Teoreticky by tedy lehce měly se svými produkty uspět na světovém trhu. Jenže ve skutečnosti tomu tak není. Brání jim v tom nastavená pravidla mezinárodního obchodu a nerovné podmínky pro jednotlivé zúčastněné státy.

Vyřeší potravinová pomoc problém hladu ve státech třetího světa?

Potravinová pomoc, tedy situace, kdy se do oblasti postižené hladem doveze jídlo, aby byli hladovějící nasyceni, je jen okamžitým řešením krizové situace, nikoli jejím řešením v dlouhodobém horizontu.
Pomoc lidem v rozvojových zemích se dělí na dva základní typy. Prvním je humanitární pomoc, do které patří právě i ta potravinová. Humanitární pomoc je materiální, logistická či odborná pomoc poskytnutá za účelem překonání humanitární krize způsobené například přírodní katastrofou (zemětřesení, povodně, tsunami, sucha atp.) nebo ozbrojeným konfliktem. Jejím hlavním cílem je záchrana lidských životů, zmírnění utrpení a zajištění lidské důstojnosti. Příkladem humanitární pomoci je dovoz potravin, balené vody, dek atd. do postižené oblasti, ale také příjezd lékařů či psychologů. Krátkodobý charakter a nárazovost humanitární pomoci při řešení krizí ji odlišuje od rozvojové spolupráce, která se zaměřuje na odstraňování samotných příčin rozvojových problémů v delším časovém horizontu.
Rozvojová spolupráce (rozvojová pomoc) označuje dlouhodobou činnost určenou k podpoře ekonomického, politického a sociálního rozvoje v rozvojových zemích, a k odstranění samotných příčin chudoby a dalších problémů. Příkladem rozvojové pomoci je zajištění základních lidských potřeb, jako je pitná voda (projekty hloubení studní a vodních vrtů), podpora vzdělání (stavba škol, kurzy pro učitele), podpora zdravotnictví (stavba nemocnic, školení personálu), rozvoj podnikatelských aktivit (kurzy řemesel, poradenství), sociální programy či podpora občanské společnosti a dobrého vládnutí.

Jak přispívá globální změna klimatu ke zhoršení podmínek chudých lidí v Africe a Asii?

V rozvojových zemích se chudí lidé na venkově v naprosté většině živí zemědělstvím. To je závislé na přísunu dešťových srážek. Podle vědeckých propočtů vinou pokračujícího vypouštění skleníkových plynů, a tedy i oteplování zemské atmosféry dojde ke změnám podnebí.
Obecně lze říci, že v oblastech, kde již dnes je hodně srážek, budou deště vydatnější, a naopak v suchých oblastech úhrny srážek ještě poklesnou. Dojde tedy k extrémnějším výkyvům počasí, kterým nedokážou chudí farmáři v Africe čelit. Bohužel, obyvatelé rozvojových zemí postižených klimatickou změnou se nemohou těmto změnám jednoduše přizpůsobit. Zároveň se ani nemohou přestěhovat do jiné země, která netrpí suchy – brání tomu nejen politické a ekonomické, ale i kulturní bariéry. Paradoxem je, že největšími negativními dopady budou postiženy chudé rozvojové země, které dosavadní globální oteplování nezpůsobily.

Jaké jsou příčiny nedostatku jídla a vody u Masajů v Keni?

Masajové se odnepaměti živili pastevectvím. Pití i jídlo získávali z mléka, masa a krve svých krav. V současnosti ovšem na mnoha územích, které Masajové užívali jako pastviny, byly založeny národní parky a rezervace, kde pastevectví není povoleno. Na severu Keni jsou prostory zase zabrány obdělávanou zemědělskou půdou. Keňa navíc trpí většími suchy než tomu bylo před 25 lety, a potýká se tedy s nedostatkem vody jak pro dobytek, tak pro samotné Masaje. K většímu výskytu such přispívá i zmíněná globální změna klimatu. Masajové tedy od pastevectví upouštějí a snaží se přivydělat si například v cestovním ruchu či jsou závislí na potravinové pomoci z vyspělých zemí, jak to ukazuje film. Ta ovšem není dlouhodobě udržitelným řešením problému hladu.

Jaký dopad má pěstování květin v Keni pro vývoz do Evropy na místní obyvatele a životní prostředí?

Z 50 řezaných květin prodávaných v ČR jich 49 bylo vypěstováno mimo naši republiku, a to především v rozvojových zemích v tropickém podnebném pásu. Dovoz květin do Evropy z rozvojových zemí, které leží v teplém tropickém podnebí, je levnější, než kdyby byly vypěstovány u nás. Poptávka po řezaných květinách je u nás celý rok, tudíž produkce v ČR by vyžadovala vytápěné skleníky, což by bylo mnohem dražší a větší by byly také emise skleníkových plynů. Největším zdrojem květin dovážených do Evropy, včetně oblíbených růží, jsou plantáže v Keni. Pěstování květin má pozitivní dopad na tamní ekonomiku, protože poskytuje pracovní příležitost asi pro 200 tisíc místních obyvatel (je třetím nejdůležitějším sektorem v keňské ekonomice). Ovšem pracovníci jsou často nuceni používat chemické postřiky a pesticidy bez ochrany, což má negativní dopad na jejich zdraví. Stinná stránka pěstování růží mimo to spočívá také v přečerpávání a znečišťování vodních zdrojů. Květiny se musí pravidelně zalévat, a to se dělá i v oblastech, kde jsou problémy s nedostatkem pitné vody pro místní obyvatele. Vypěstovat jednu růži v Keni totiž vyžaduje pět litrů vody, pugét dvaceti růží „spotřebuje“ sto litrů. Za celý rok se z Keni vyveze celých 85 tisíc tun květin. Nejvíce květinových farem leží v Keni u jezera Naivasha. Rozloha jezera se kvůli zavlažování farem a klimatickým změnám zmenšila již o čtvrtinu, navíc dochází k jeho znečištění chemickými postřiky z farem. Paradoxem je, že plných 43 procent Keňanů nemá přístup k nezávadné pitné vodě.
Řezané květiny jsou dozajista produkt, bez kterého se můžeme lehko obejít. Když už je potřebujeme koupit, požadujme ty s certifikátem fair trade či nejlépe kupme živou květinu v květináči. Polovina hrnkových květin prodávaných v ČR totiž byla vypěstována v tuzemsku.

Jaký dopad má produkce geneticky modifikovaných plodin na jejich pěstitele a proč páchají indičtí farmáři sebevraždy?

Geneticky modifikované plodiny mají být výhodnější v tom, že mají větší výnosy a jsou odolnější proti škůdcům, chorobám a nepříznivému počasí. Geneticky modifikované plodiny se ještě nepěstují tak dlouho, a tak zatím nevznikly studie analyzující jejich dopady na životní prostředí. Již ale bylo dokázáno, že snižují biologickou rozmanitost v pěstované lokalitě. Praxe také ukázala, že ne vždy geneticky modifikované plodiny dokážou odolat všem škůdcům, jak se tvrdí. V letech 2001 až 2003 došlo v Austrálii a v Indii k selhání pěstování bavlníků, které měly být díky genetické modifikaci vůči škůdcům imunní. Desetitisíce farmářů tak utrpěly velké ekonomické ztráty, když přišly o svoji úrodu. Pokud se to stane na chudém indickém venkově, mohou být dopady velmi tragické. Farmáři se musí zadlužit, aby mohli nakoupit nová semena a znovu zasít. Pokud se jim ale opět, například kvůli dlouhotrvajícím suchům, neurodí či bude úroda tak nízká, že nedokážou zaplatit dluhy, musí se zadlužit jinde. Propadají se tak do bludného kruhu zadluženosti, ze kterého nevidí možnost úniku. V Indii páchá ročně sebevraždu kolem 17 tisíc farmářů a další velké množství jich odchází do slumů indických velkoměst, kde je čeká opět život v chudobě. K tomuto dochází zejména v situaci, kdy farmář pěstuje jen jeden druh plodiny a nemá možnost dalšího přivýdělku. Celkově ovšem tuto krizovou situaci působí společně řada ekonomických, historických, politických, sociálních a environmentálních faktorů. Řešením by mohlo být pěstování více druhů plodin najednou, a to zejména těch, z nichž farmář vypěstuje i semena pro další setbu. Jak ukazuje film, například druhů rýže je velmi mnoho, některé jsou přizpůsobeny větším suchům, jiná vydatnějším srážkám.

Jaké dopady má pěstování sóji v Jižní Americe?

V Jižní Americe se kvůli pěstování sóji na export kácí původní vegetace. Jedná se především o jihoamerické savany (zvané cerrado), které se původně rozkládaly na rozloze dvou milionů kilometrů čtverečních. Cerrado jsou domovem deseti tisíc druhů rostlin, z nichž polovina jsou endemity. Bohužel již 80 procent původní plochy těchto savan bylo zlikvidováno, a to především z důvodu pěstování sóji. Druhým prostředím, které podléhá jak pěstování sóji, tak kácení kvůli vzácnému dřevu (například mahagonu), je Amazonský deštný prales. Vytvoření obřích monokulturních plantáží má za následek erozi půdy a znečištění vody umělými hnojivy a pesticidy.
Nezanedbatelný je také negativní sociální dopad. Dříve se na pěstování sóji v Jižní Americe soustředily malé rodinné farmy. Na začátku 70. let dvacátého století se však pěstováním začaly věnovat farmy sdružující obrovské pozemky, tzv. latifundie, které vlastní „sójoví baroni“ a nadnárodní potravinářské koncerny (například Cargill, Monsanto). Latifundie mají rozlohu několika set kilometrů čtverečních; jen Monsanto vlastní v Jižní Americe sto tisíc kilometrů čtverečních sójových plantáží. Drobní rolníci jsou těmito barony často nuceni odprodat svou půdu či ji vyměnit za méně úrodnou. Například v Paraguayi bylo kvůli pěstování sóji nadnárodními koncerny nuceně vystěhováno asi sedmdesát tisíc rodin, většinou malých zemědělců. Část z nich musí v současnosti živořit ve slumech hlavního města. Zemědělci, kteří se nechtějí vzdát své půdy, jsou mnohdy vystaveni represím ze strany policie, jejich demonstrace bývají násilně potlačovány a protestující kriminalizováni. Pěstování sóji vytlačuje v Paraguayi také domorodé kmeny z pralesů. Indiáni jsou vyháněni z domovů a v posledních letech se tak v ulicích velkých měst objevuje zcela nový fenomén, kterým jsou žebrající indiáni.
Produkce z obřích sójových plantáží v Jižní Americe je z naprosté většiny určena nikoli pro místní spotřebu, ale na vývoz, především do vyspělých zemí a Číny.

Dováží se sója i do ČR a k čemu se její obří množství využívá?

Ještě před čtyřiceti lety se pěstování sóji soustředilo v mírném podnebném pásu. Poté se však začala ve velkém pěstovat v teplém pásmu Jižní Ameriky. Přestože se v České republice sója ještě stále někde pěstuje, je to jen nepatrný zlomek toho, kolik se jí doveze ze zahraničí, a to právě z jihoamerických států. Pokud zohledníme průměrné výnosy sóji z jednoho hektaru, dojdeme k výsledku, že spotřeba dovezené sóji do ČR vyžaduje plochu 3250 kilometrů čtverečních v Brazílii či Argentině, kde kvůli ní musela být vykácena původní vegetace.
Sója se v ČR stejně jako v ostatních vyspělých zemích používá především jako krmivo pro dobytek a drůbež. Důvodem je, že naprostá většina obyvatel vyspělých zemí jí maso téměř každý den. Toto je názorný příklad globální propojenosti dnešního světa: každodenní spotřeba masa ve vyspělých zemích přispívá ke kácení Amazonského pralesa.

Jaké maso můžeme jíst, aniž by jeho produkce ničila prostředí na druhém konci planety?

Je třeba říci, že pokud by všichni obyvatelé planety chtěli každodenně jíst maso, světové plochy se zemědělskou půdou, na kterou by se vešla veškerá krmná sója pro zemědělská zvířata, by zdaleka nestačily. Jíst maso každý den je tedy z hlediska environmentálních dopadů neudržitelné. Alternativou je frekvenci pojídání masa omezit.
Pokud se bez masa neobejdeme, kupme si maso z českých ekologických farem. U biomasa je totiž zaručeno, že nebylo krmeno dovezenou geneticky modifikovanou sójou ze zámoří. Ideální by bylo, aby každý člověk jedl jen jídlo produkované v jeho regionu či státu. Snížila by se tak spotřeba energie a emise skleníkových plynů vypouštěné při přepravě zámořských druhů zboží.

Jak ovlivňují zemědělské politiky vyspělých zemí životní prostředí v rozvojových zemích?

Vyspělé země si chrání své zemědělství vysoce ochranářskými politikami, čímž deformují mezinárodní obchod se zemědělskými produkty, ale ovlivňují i životní prostředí. Jedním z nástrojů ochrany vyspělých zemí před dovozem z rozvojových zemí je tzv. celní eskalace (odstupňovaná výše cla podle stupně zpracování komodity – například nulové clo za kakaové boby a vysoké clo za čokoládu). Tento nástroj nutí rozvojové země vyvážet pouze nezpracované plodiny. Jelikož cena zemědělských plodin již desetiletí stagnuje, na rozdíl od neustále rostoucích cen všech ostatních produktů , zhoršují se pro tyto země směnné poměry (tj. zlevňuje vývoz, zdražuje dovoz). Exportující země tak musí vyvážet čím dál více, aby příliv valut udržely alespoň na stejné úrovni, což má velmi negativní důsledky pro tamní životní prostředí. Aby mohli producenti v rozvojových zemích vyvážet stále větší nebo alespoň stejné objemy, jsou nuceni k „neudržitelnému“ využívání zdrojů. Zvyšují své zemědělské výnosy a rozšiřují zemědělskou plochu do méně vhodných lokalit, přičemž obojí je neudržitelné. To vše vede k degradaci půdy a odstraňování původní vegetace (nejčastěji se jedná o tropické pralesy a savany) a k jejímu nahrazování monokulturními plantážemi zemědělských plodin (palma olejná, káva, banány atd.). Je důležité podotknout, že se jedná o plodiny, které se nepěstují pro domácí spotřebu, ale především na export do rozvinutých zemí.
Na vině jsou také scházející ekologické politiky v samotných rozvojových zemích, které by zaručovaly alespoň základní ochranu životního prostředí. Rozvojovým zemím nelze tedy přisuzovat pouze pasivní roli (stav věcí podporují zejména nedemokratické zkorumpované vlády těchto států), avšak vzhledem k existenční závislosti na příjmu cizí měny, kterými musí mimo jiné splácet mezinárodní dluhy, jim nic jiného nezbývá.

Jaký vliv má dovoz potravin z vyspělých zemí do zemí rozvojových?

Vzhledem k tomu, že zemědělství není náročné na vstupy (tj. finance, technologie, lidské zdroje), mají v něm relativní výhodu rozvojové země. Jsou totiž schopny produkovat stejné zboží jako země vyspělé, ale levněji. Bylo by tedy logické, že svět by svými zemědělskými produkty zásobovaly právě rozvojové země. Avšak ve skutečnosti tomu tak není. Brání jim v tom již zmíněná pravidla mezinárodního obchodu a nerovné podmínky pro jednotlivé zúčastněné státy. Silně ochranářské zemědělské politiky mají především Evropská unie a USA – EU dává svým zemědělcům dokonce 45 procent svého rozpočtu. Důsledkem těchto politik je nadprodukce zemědělských plodin ve vyspělých zemích. Problém s těmito přebytky EU a USA řeší omezením dovozu a podporou vlastního exportu. Zemědělský export z vyspělých zemí je dotován natolik, že jeho prodejní cena je nakonec nižší než výrobní náklady zemědělců v rozvojových zemích. Potravinový export z Unie a USA tak neférově poráží konkurenci farmářů z rozvojových zemích i u nich doma. Místí farmáři pak ztrácejí obživu a upadají do větší chudoby. Mezinárodní trh je nejvíce pokřiven u vysoce dotovaných komodit, mezi které patří pšenice, kukuřice, rýže, cukr, mléčné výrobky, maso a olejniny. Jako ilustrace fatálních následků ochranářských politik může sloužit vývoz evropského mléka na Jamajku. EU produkuje více mléka, než je sama schopna spotřebovat, a tak podporuje jeho export, aby ho mohla prodat na světovém trhu. Jamajka, kde se zemědělský mléčný sektor zdravě vyvíjel do začátku 90. let dvacátého století, musela v roce 1992 v rámci plnění podmínek rozvojové půjčky od Světové banky výrazně snížit cla na dovoz sušeného mléka. Důsledkem byl masivní příval dotovaného sušeného mléka z EU, jehož uměle nízká cena vytlačila z lokálního mléčného trhu většinu místních farmářů, kteří tak přišli o obživu. Nemohli si pak koupit ani dotované dovezené mléko, protože ztratili svůj příjem z farem.

Autorka: Marie Hokrová
Na přípravě se dále podíleli: Zuzana Raušová, Andrea Bláhová a tým festivalu Jeden svět