Na banjo se dá hrát i jedním prstem, říká Marko Čermák

Předpokládám, že řadě z vás nemusím dlouze vysvětlovat, kdo je Marko Čermák. Málo kapel později v životě pro mě bylo tak důležitých jako kultovní Greenhorni v 70. letech - naši zasvěcovatelé do krás countryové muziky. Jednou z nejzajímavějších osobností kapely byl pro nás usměvavý muž, který nezpíval, dokonce ani moc nemluvil. Velké plus měl u nás už dřív, než vstoupil na pódium: věděli jsme, že Rychlé šípy kreslí po doktoru Fischerovi Marko Čermák. A hlavně: hrál nejskvěleji na magický nástroj, nástroj, který sám pro českou scénu objevil. Tehdy se nám jevilo zcela jednoznačně, že banjo je ze všeho nejdůležitější; snad proto, že s jeho uvedením na scénu vlastně česká country začala psát své dějiny.
Čas trhl oponou a prostor bývalého Československa slyne nejvyšší hustotou muzikantů hrajících bluegrass - styl, kterému pomáhal Marko Čermák na svět v raných sestavách Greenhornů a zejména v jeho vlastní kapele White Stars (1968-70). Prestižní cena Distinguished Achievement Award, kterou loni na podzim udělila Markovi Mezinárodní bluegrassová asociace (IBMA) a která byla hlavním tématem našeho rozhovoru, ozařuje svým leskem i českou bluegrassovou scénu. Marko je prvním Čechem a druhým Evropanem, kterému byla Cena za významný čin udělena. (Uděluje se dle regulí IBMA “průkopníkům v jednotlivých oblastech nebo těm, kdo podporovali všeobecné uznání a dostupnost bluegrassu”). Dosavadními držiteli ceny jsou např. Bill Monroe, Earl Scruggs, Lester Flatt, Charlie Waller nebo John Duffey. (Letos byl spolu s Čermákem oceněn fenomenální hráč na dobro Mike Auldridge, měsíčník Kalifornské bluegrassové asociace The Bluegrass Breakdown, mecenáš a pořadatel sanfranciského festivalu Hardly Strictly Bluegrass Festival Warren Hellman a vydavatelé instruktážních videoškol hry na hudební nástroje Happy a Jane Traumovi.) Obří zásluhu na Markově ocenění má čechošvýcarská hudební publicistka Lily Pavlak, která také byla 4. října 2007 v Nashvillu u toho. Cenu za Marka převzal a řeč přednesl výrobce hudebních nástrojů Jarda Průcha.

Jak se vlastně záležitost s oceněním od začátku z tvého pohledu vyvíjela? Věděl jsi, že se něco chystá?

Já jsem o tom vůbec nic nevěděl. Mám pocit, že největší zásluhu na tom má Lilka Pavlak, která přispívá do všech možných tiskovin a myslím, že je totální jednička v propagaci bluegrassu nejen u nás, ale troufám si tvrdit snad i v Evropě. Žije ve Švýcarsku a má osobní kontakty s americkými muzikanty, s IBMA. Já se s ní znám, i když jsme se vídali zcela výjimečně, ale ona mi posílala před dvaceti… možná třiceti lety spoustu materiálů ze Švýcarska, ze Států, unikátních nahrávek, který dodnes přechovávám. Možná si mě nějakým způsobem vytipovala muzikantsky už před těma lety. Možná postřehla, že jsme byli s Greenhornama a s White Starama, troufám si říct průkopníci týhle muziky.

Když mluvíš o možných Lilčiných zásluhách, máš na mysli dlouhodobou publicistickou práci, nebo nevylučuješ nějakou “přímou akci” k loňskému ročníku vyhlašování cen?

Ne, to nemohla být přímá akce. Tyhle ceny se udělují od roku 1986 a není to tak, že by se sešla nějaká partička a řekla: letos to dáme těmhlectěm, příští rok to dáme těmhlectěm… Asociace sleduje muzikanty, jejich zásluhy. Já jsem spolupracoval s časopisem Banjo Newsletter, jednak jsem tam psal články, jednak jsem kreslil, napsal jsem dvě knihy o banju, ilustroval jsem i jiný knížky o muzice – to se tam všechno dostalo.

V tvé nominaci si můžeme přečíst, že jsi “všeobecně považován za otce pětistrunného banja v českých zemích i na Slovensku”. S tím jistě nelze než souhlasit; mě by ale zajímalo, co by sis napsal do takové nominace ty sám, kdyby na to přišlo?

Myslím, že jsme podali bluegrass – nebo jestli někdo chce, trampgrass – formou stravitelnou pro Čechy. To znamená s Vyčítalovými texty, který byly blízký kovbojskýmu, hoboes životu, a navíc si myslím, že jsme nehráli ten bluegrass tak ortodoxně. Čili to nebyl rovnou americký, anglicky zpívaný bluegrass, ale takový mezistupeň. Tím pádem se tady vytvořilo zázemí, tu muziku začalo vnímat a vstřebávat víc lidí, tudíž se pak mohla začít zdokonalovat, přišly mladý kapely, které se bluegrassu začaly blížit víc, už byly řemeslně dokonalejší… Tím jsme se, myslím, zasloužili o propagaci amerického bluegrassu u nás, v tom je svým způsobem možná jakási zásluha. V IBMA to vědí a právě tahle cena je udělována především za zásluhy o propagaci a rozvoj žánru.

Kdo s tou zprávou o ceně IBMA přišel jako první?

Já jsem to věděl od Martina Žáka: “Hele, máš dostat nějakou cenu v Americe.” Já jsem si říkal – no tak dobrý, asi se líbí knížka nebo já nevím… Pak bylo čtrnáct dní ticho a pak zase někdo - jestli Lilka - napsala: dostaneš nějakou cenu. Potom už jsem nějak věděl, že je to cena International Bluegrass Music Association – tak jsem si říkal: hergot, to asi bude něco významnějšího. Takhle se to ke mně dostávalo po kapkách… až prostě přišlo, že mám jet v říjnu do Nashvillu pro předání ceny, a pak už jsem začal chápat, že asi to je trošičku bomba, jak se říká dnešním slovníkem… Tak jsem si říkal – hergot, co se teda děje? Čermák si pidlá na banjo a teďka Nashville a prej: jsi první Čech, druhý Evropan… A tak jsem to trošičku začal chápat. Jenomže kdyby to bylo před dvaceti lety, tak bych se asi z toho posadil na zadek, ale jelikož mně teď v únoru bude 68, člověk už má i jiný problémy, už mě to tolik nerozhodí, jako by mě to rozhodilo v produktivním věku. A navíc – mluví se mi o tom velice nerado, ale budu to muset už trošičku zveřejnit, protože existujou na internetu stránky bluegrassových muzikantů a oni si tam píšou mezi sebou, že nechápou, proč jsem za velkou louži pro tu cenu nejel. No… prostě jsem tam nejel, protože mám problémy s rukama… říká se tomu Dupuytren’s contracture, a to se ti prostě tady v dlani stahuje taková blána, a ještě k tomu když přijde artróza v kloubech, tak prsty ztrácej pohyblivost.

To jde o levou ruku?

Obě. Vidíš ty dlaně? To je zatuhlý, tady tu ruku nenarovnám a ukazovák, když jsem zkoušel hrát C dur na kytaru, tak ani náhodou, protože ten se neohne. Což trvá už několik let. Ačkoliv mám každý den několik otravných procedur, jako všelijaký bahna a nějaký lasery a nějaký ultrazvuky… Je to dlouhodobý a ten výsledek je neskutečně malej, ale oni říkaj: buďte rád, že se to aspoň nezhoršuje.

A nezhoršuje?

No, nezhoršuje, zatím… Co dělám doma ty procedury takhle intenzivně, tak se to tak rok nezhoršuje, ale ty léta před tím se to začalo zhoršovat. A doktor říkal: “Měl jste přijít dřív.” Koho by to napadlo? A operace je komplikovaná. No, tak to jsou takový perspektivy. Ale žít se s tím dá. (Smích) A na banjo se dá hrát i jedním prstem. Pokud lidi vědí proč. Já to budu muset přes ten internet nějak vysvětlit, abych nebyl za blbce před těma bluegrassovýma mladýma klukama, že se na to Čermák vyprd a že oni, co by za to dali, kdyby takovou cenu dostali.

To se jim nediv, to je různý pohled na věc daný věkem.

Ale no jistě, jistě. Jenomže oni netušej. Já jsem si říkal – co já tam s těma prackama pojedu…

Ona by ta cesta do Nashvillu přece nemusela být o hraní…

No to by musela být o hraní. Musela, protože tam jsou festivaly, který trvaj několik dní a všude se tam hraje. Tam hrajou partičky mezi sebou, bez šance, že by vylezli na pódium: jen tak si připidlávaj. Takže ještě dvacet, třicet let zpátky by nebyl problém, že bych si tam někde připidlal, s nějakou partičkou, a dneska ten problém mám. A to by byl pro mě neradostnej výlet; jestli je to k pochopení.

Přečetl jsem si, že plaketu v Nashvillu nakonec přebíral v zastoupení Jarda Průcha. Proč právě on?

Jarda Průcha jezdí opakovaně do Států, protože spolupracuje s firmou Gibson, což je neuvěřitelný. O tom se nám před dvaceti lety ani nesnilo, i když nevím, jestli z toho mám bejt nadšenej, nebo nemám bejt, protože tím pádem už punc tý americký romantiky tolik není… No, Jarda Průcha tam v tu dobu byl, měl tam svůj stánek s nástroji, takže stačilo popojít na pódium, anglicky hovoří, takže tam přečetl řeč a zastoupil mě. Když mi to nabízel, tak jsem akorát řekl, že bych rád, aby při tom byla i Lilka Pavlak, která má na tom lví zásluhu. Takže v tom finále přišla i ona, řekla tam taky, že děkuje a jak to se mnou bylo, tak jsem rád, že tam byli oba spolu.

V nominaci, z které jsem už jednou citoval, taky stojí, že jsi byl “inspirací pro české stavitele nástrojů, jako jsou Jarda Průcha, Rosťa Čapek a Pavel Janišš”. Sleduješ vlastně jejich práci, znáš jejich nástroje, máš třeba nějaký…?

No jistě. Se všema se znám osobně dobře a znám jejich nástroje, samozřejmě. Ale nehraju na ně, protože těch nástrojů je tady dost, a já spíš si vybírám takový nástroje, který jsou – jak to říct? Ojedinělé ve světě. Buď jsou historicky cenné, dávné nebo jsou to špičky americké produkce nebo jsou nějakým způsobem výjimečné. I když ty kluci samozřejmě nástroje dělaj na světové úrovni.

Před chvílí jsi mluvil o tom, že mladí čeští bluegrassmani žasnou, že ses nevypravil do Nashvillu pro cenu. Já zase žasnu nad tím, že ti na zdi visí ocenění IBMA, a přitom české bluegrassmany nikdy nenapadlo pozvat tě na Banjo Jamboree. Aspoň si nepamatuji, že bych tě někdy viděl na některé z těch proslulých hromadných fotek banjistů…

Myslím, že to je k pochopení. My jsme začínali s trampskou muzikou a spojovali jsme s ní bluegrass, a lidi, který jsou ortodoxně zahleděný, zašprajclý do bluegrassu, tak se na to dívaj skrz prsty. Ten překlenovací můstek mezi trampskou muzikou a dnešním bluegrassem ty mladý kluci neberou, z větší části. Ale já vím, že díky tomu překlenovacímu můstku se bluegrass u nás natolik rozšířil. A tu spojku jsme udělali my. A já cejtím, že… to je nezajímá. Takže proč se do toho budu montovat? Proč jim to vysvětlovat?

Slyšel jsem, že připravuješ s Paběrkama nové cédéčko…

Mělo by tam být čtrnáct věcí. Polovina bude toho, jak hrajeme s Paběrkama teď, a polovina trampských písní. Ale všechno to bude hrané ve stylu s banjem, s mandolínou, tak jako hrajou Paběrky teď. Není to bluegrass jako takovej, ale nebude to znít ani jako starobylá trampská píseň, i když v podstatě ten základ tam bude.

To budou předválečné písničky?

Trampských bude sedm, budou předválečný nebo těsně poválečný, ale budou to věci, který jsou neohraný a žádná z nich – za to ručím – nebude odrhovačka. Bude to takové připomenutí mých blížících se sedmdesátin, protože jestli natočím ještě něco po sedmdesátce, to si nejsem jist. Budu moc rád, když se tohlecto stane, když za dva roky, doufám, ještě budeme provozuschopný a když moje ruce budou za dva roky nějakým způsobem fungovat.

A jak v současnosti? Nežene tě zdravotní stav až k tomu, že bys musel odříkat koncerty, uhraješ všechno?

Ano. Zjednodušeně. A jinak jsem fit, jo.

A jak to teď máš s kreslením?

S kreslením je to dobrý a u kreslení, zaplaťpámbu, mi ty ruce zatím nevaděj, protože tam se nemusí mrskat prstama. Teďka se mi asi po třech letech toho kreslení nakupilo, můžu říct hodně, ovšem zas je to na úkor banja.

Při rozhovoru k tvým šedesátinám jsme se bavili o tvém značně nekonformním životním stylu: prohlásil jsi, že tento byt máš jenom jako jakési překladiště… To trvá?

To trvá, to už jiný ani být nemůže. Protože co tady: vždyť to vidíš, to je panelák… No a tak tady prostě je to zázemí, tady jsou ty koupelny a sklady prádla a nástroje… Úložný prostory. Navíc je tady sociální zázemí, pak je tady moje sedmiletá holka, která chodí do školy. Takže se sem vracím, ale jinak k tomu bytu a k Praze už jsem vztah nenašel a nenajdu. Vztah mám právě k těm mimopražským aktivitám.

To znamená…?

Většinu času jsem mimo Prahu. Na Brdech, na sroubku, kde kreslím, nebo na Berounce s lodí, nebo v Jáchymově v maringotce na lyžích, protože tam žena učí lyžování, tam jsem tři měsíce non stop… Tak jí tam dělám zázemí, vlastně tam dělám i chůvu. Ona tam dcera ani nechodí do školy, protože to by se nezvládalo. Tři měsíce má domácí výuku, je to domluvený s paní ředitelkou…

Takže nejen chůva, ty jsi dokonce domácí učitel…

Letos to bude první rok, protože ona je v první třídě, tak to snad nějak zvládnem. Já nevím. Aspoň jsem to slíbil. Ale ona přes nás moc kontrola nebude, protože Vladěna bude na kopci… Ono to nějak dopadne. (Smích)

Tomáš Hrubý
Folk & Country 3/2008