Samhain

Nejdůležitějším svátkem prakticky v celém keltském světě byl vždy Samhain, Keltové tímto svátkem začínali nový rok. Slavil se v předvečer 1. listopadu a mnohé z jeho tradic se zachovaly, byť pod plastikem křesťanství, dodnes.

Noc Samhainu z 31. 10. na 1. 11. byla tou nejčarovnější nocí roku - v tuto dobu, jedinkrát v roce, se prolínal náš svět se světem mrtvých. Keltové v tuto dobu zažehovali ve svých obydlích posvátné ohně. To proto, aby mohly duše jejich předků navštívit svůj bývalý domov a ohřát se u ohně... Tyto ohně se zapalovaly v co nejhojnější míře, to aby duše nemusely dlouho bloudit. Snad mezi nimi nebyly jen dobré duše předků, ale i různé přízraky a strašidla, před kterými bylo třeba se míti na pozoru. Dodnes se o tom můžeme přesvědčit při oslavách Halloweenu, jehož tradice se v tyto dny dochovala v některých zemích západní Evropy a přeneseně i USA.

S ohněm je spjatý ještě další zvyk, udržovaný v některých zemích s keltskou tradicí po dlouhá staletí. Buď přímo o samhainské noci, nebo v některou z pěti následujících nocí se spalovaly figuríny ze starých hadrů vycpané slámou. Znázorňovaly veškerý smutek, bolesti a strasti uplynulého roku, jichž se lidé rituálně zbavovali, aby mohli takto očistěni začit další rok.

Při posvátné noci Samhainu vyjížděla z hloubi posvátných vrchů vojska dávných bojovníků, kteří zahynuli při obraně země. Jenom během této noci můžete spatřit přízračný průvod těch nejstatečnějších hrdinů keltského světa, jak objíždí vrchol hory a poté, za naprostého ticha, vpluje opět dovnitř. Tito bojovníci, věčně spíci v některých kopcích a horách, jsou připraveni - až bude zemi nejhůř - opět vzít své meče do rukou a bránit zemi proti vetřelcům. Tato legenda se nevztahuje jen k jedné z našich nejposvátnějších českých hor, Blaníku, ale i k asi dvaceti dalším kopcům v Čechách.

Patronkou tohoto poněkud strašidelného svátku byla neméně tajemná a strašidelná keltská bohyně Cailleach, mající mnoho různých krajových označení a podob. Snad už jen v pohádkách se dochovaly její někdejší názvy u nás, říkalo se jí "Spirálová baba", někdy "Matka hor" jindy prostě "Stařena". Byla vždy spojována se smrtí - ale také se znovuzrozením. Ve staré tradici totiž byla strážkyní kouzelného kotle, v němž se vařily letkvary, propůjčující obvykle hrdinům nadpřirozené vlastnosti. Známá byla také její schopnost ovlivňovat počasí a přisuzovalo se jí i vytvoření některých pohoří a hor.

Chladné období Samhainu bylo ideální pro rituály spojené s věštbami, obětováním bohům a vyprávěním příběhů. Bylo to období, kdy se lidé připravovali na zimu - porážel se dobytek, který by chladné období nepřežil, udilo a nakládalo se maso na zimu a lidé se více sdružovali pohromadě ve svých obydlích. Leckde se dodnes dochoval zvyk spojený s věštěním o Samhainu. Do ohně, zažíhaného o Samhainu, vhodil každý člen rodiny nebo klanu svůj označený kamínek. Ráno se pak z polohy těchto kamenů, nalezených v ohništi, předpovídal osud jeho majitele. Častým zvykem bylo též skákání přes ohně a tancování kolem nich.

O Samhainu bylo také důležité dát oběti bohům. Nebyly to však hrůzné lidské oběti, jak se můžeme dodnes dočíst ve spisech některých římských autorů včetně Cesara (Zápisky z války galské). Šlo totiž o římskou válečnou propagandu a snahu vykreslit zvyky Galů (Keltů) v co nejhorším světle. Ve skutečnosti šlo o symbolické dary v podobě různých rituálních předmětů i potravin pokládané na oltář. I když byly druhý den nalezeny nedotčené, věřilo se, že jejich nehmotná podstata přešla do světa bohů.

Vladimír Šiška